Bohumil Kotas: Zločin na severu v devadesátkách nebyl příliš organizovaný

Působil jako ředitel Krajského úřadu vyšetřování v Ústí nad Labem. Na starosti měl až 300 vyšetřovatelů v celém severočeském policejním revíru, který dříve zahrnoval i okresy dnešního Libereckého kraje. „Obyčejní lidé byli vesměs rádi, že chytáme a zavíráme zločince. Za staré struktury nás nepovažovali,“ ohlíží se za přelomovými 90. lety u policie Bohumil Kotas, kterého revoluce v 89. roce zastihla ještě jako řadového vyšetřovatele v sídle ústeckého Okresního úřadu vyšetřování v Horově ulici nedaleko „Červeného kostela“. 

Co se ve vaší práci změnilo s pádem komunismu? 
Pro vyšetřování se zprvu nezměnilo téměř nic, vyšetřovatelé si jeli podle svého. Sametovou revoluci jsme prožili v závětří, vždyť my prakticky ani neměli vybavení k rozhánění demonstrací. Takzvané kádrové čistky se nás později příliš nedotkly, staří šéfové vyhodnotili situaci a spíše odcházeli sami. Dramaticky jsme vnímali až Havlovu amnestii. Než jsme dostali všechny darebáky zpátky do kriminálu, chvíli to trvalo. Nárůst práce byl po amnestii obrovský. 

Jak jste se stal zkraje 90. let z řadového okresního vyšetřovatele šéfem krajské vyšetřovačky? 
Jednou si mě zavolal ředitel krajské vyšetřovačky a rovnou vyrukoval s tím, že mám být vedoucím prvního odboru, tedy násilné, majetkové a mravnostní kriminality. Po dvou letech pak krajský ředitel odešel. Z Prahy přijel šéf Úřadu vyšetřování České republiky, postavil si nás do řady a řekl, vy budete ředitel. Tak rychle to tenkrát šlo. Žádná výběrová řízení, žádné psychotesty. 

Neprakta, Tipáč, Tukan. Na legendy „devadesátek“ vzpomínají fanoušci pořád

Co jste měli za agendu? Byla podobně vzrušující jako v seriálu Devadesátky? 
Popravdě na tom nebylo nic, co by někoho příliš vzrušovalo. Nic, co by mělo přesah někam ven. Ústí byl venkov a pořád jím je. Kriminalita tady byla jen v takových malých poměrech. Samozřejmě i tady byly boje o teritoria mezi veksláky, pasáky nebo později dealery drog, ale nic monstrózního. Kvůli čemu se v Praze vraždilo, kvůli tomu si tady dávali jen do huby. Pokud došlo k nějaké závažnější sériové trestné činnosti, nebyla obvykle výsledkem nějaké příliš organizované struktury. Takové střílečky kolem Neprakta klubu v Mostě, to bylo spíš jen vyřizování účtů a lokální záležitost. 

Přesto asi i u nás na severu bylo násilí po revoluci opulentnější, ne? 
Bylo to krutější, lidé si říkali, máme svobodu, můžeme si dělat, co chceme. Leckdo se dostal ke zbraním, což za bolševika nebylo jen tak. Přispěl k tomu styk se Západem, všechny ty filmy a podobně. Lidé to začali brát jako standard. Do toho amnestie, po které byli hlavně mentálně nedostateční zločinci přesvědčeni, že se zastáním Hradu jsou nepostižitelní. Navíc lidé viděli, co se začíná dít na politické scéně. Těch faktorů bylo v tu dobu víc. 

Narazil jste někdy na vměšování nadřízených nebo politiků do vaší práce? 
Tuším v 98. roce řečnil v Novém Boru politik Miroslav Sládek a údajně měl urážet Havlovu manželku. Dva Romové ho strhli z pódia a dostal nakládačku. Policie chtěla zahájit trestní stíhání minimálně pro výtržnictví a ublížení na zdraví. Někteří svědkové žádné urážky neslyšeli, podle Romů však jejich manželky z těch urážek hrůzou plakaly. Podle podezřelých dostal pouze pár facek a zranění si přivodil tím, že uklouzl. Nestačili jsme ani vyslechnout svědky a zadat znalecké posudky, když prezident Havel v řádu hodin těm dvěma udělil milost. Protestovali i někteří soudci, říkali, bylo lepší dotáhnout to do konce a až pak jim dát milost. Komentoval jsem to tak i novinářům a dostal „sprdunk“ od ředitele z Prahy, jak si dovoluji kritizovat rozhodnutí prezidenta. 

Devadesátky? Úspěch v boji s kriminalitou byl slabý, vzpomíná státní zástupce

Šel po vás někdy GIBS? 
Tehdy to nebyla Generální inspekce bezpečnostních sborů, organizace se jmenovala Inspekce ministra vnitra (IMV). Co vím, měli na mě podnět v případu stíhání herečky Reginy Rázlové v kauze tunelování Skloexportu, na naši vyšetřovačku dal podnět také podnikatel František Helešic kvůli vyšetřování krachu Universal banky. Ale nakonec mě nikdo z IMV ani nekontaktoval. 

Jakou museli mít policejní vyšetřovatelé kvalifikaci? 
Před rokem 1989 šlo hlavně o praxi, zkušenosti a know how, ministr vyšetřovatele jmenoval a bylo to. Takto jmenovaní policisté dostali po revoluci výjimku, dosloužili a pak v klidu odešli do důchodu. Ale ti noví měli po revoluci již předepsané vysokoškolské vzdělání, nejdřív právnické. Právníky jsme nabrali asi jen dva a ti brzy utekli do advokacie. Požadavky byly později zmírněny na jakékoli vysokoškolské vzdělání. Nakonec u nás skončily třeba učitelky. Ale pravdou je, že některé se povedly. 

Jak se po revoluci na policisty dívala společnost? 
Nemůžu mluvit za uniformované, ale já si za vyšetřovatele nemůžu stěžovat. Lidé byli vesměs rádi, že chytáme a zavíráme zločince. Že jsme staré struktury, s tím obvykle vyrukoval jenom někdo, komu jsme právě sdělili obvinění. 

Mordparta z Prahy by se zapotila. Devadesátky byly drsné i na severu

Co měl vyšetřovatel v 90. letech na starosti? 
Byl procesně samostatný a jmenoval ho přímo ministr vnitra. Byl to takový filtr mezi policií a prokurátorem, později státním zástupcem. Zprocesovával důkazy opatřené kriminálkou a prováděl důkazy vlastní. Vyslýchal, sděloval obvinění, zařizoval domovní prohlídky, přibíral soudní znalce, opatřoval vyčíslení škody a podobně. Když předal spis prokurátorovi, respektive státnímu zástupci a on podal k soudu žalobu, tak s tím už skoro nikdo nehnul. To bylo už tak dokázané a zadokumentované, že soudce kolikrát pouze spis prolistoval, a ať si při hlavním líčení povídal, kdo chtěl, co chtěl, tak to odsoudil. 

Do kdy to tak bylo? 
Po reformě v roce 2001 se tento proces změnil, když se kriminálka spojila s vyšetřovačkou. Já to vnímal negativně a kritizovala to i řada státních zástupců, pro které to zprvu znamenalo obrovský nárůst práce, zejména u bagatelní kriminality. Novelou také dostal na frak dosavadní způsob práce kriminálky. 

Policie zažila v uplynulých třiceti letech řadu podobných reforem. Jaký to mělo smysl? 
Opíšu to podobenstvím. Mnoho funkcionářů naskočí do nějakého vlaku, který jede přesně podle grafikonu. Časem však začnou mít pocit, že na té jízdě musí něco změnit. Buď to jsou bytostní vizionáři, nebo tak činí z prosté obavy, aby někdo neřekl: hele, co tam vlastně děláš, když to všechno funguje? O připravovaných reformách se s výkonnými policisty bohužel nikdy moc nediskutovalo, natož aby se předem dělaly analýzy nebo modelovaly dopady změn. Změny se politicky a silou prosadily, přestože jsme kolikrát říkali, že to bude průšvih. Přesně v intencích základního Murpyho zákona, že „může-li se něco pokazit, pokazí se to“ a z toho vyplývajícího čtvrtého Finaglova zákona, že „když se věci nedaří, každá snaha o zlepšení vede jen k horšímu“.