S covidem-19 válčí už přes rok. Už dlouho jsou na hraně. Extrémně vyčerpaní, fyzicky a hlavně psychicky. Tamhle leží padesátník, tam dva senioři, o kus dál táta od rodiny. Všichni bojují o život. Volnou postel u nich nenajdete. A když, za pár okamžiků se stoprocentně zaplní. Na Kliniku anesteziologie, perioperační a intenzivní medicíny ústecké Masarykovy nemocnice totiž míří stále noví a noví pacienti s koronavirem. Vozí jim tam ty nejtěžší případy, třetina lidí se odtamtud už nevrátí. „Už je to strašně, strašně dlouhé a nevíme, kdy přijde zlepšení,“ chtěli by zdejší zdravotníci vidět světlo na konci tunelu. Naděje je to, co je stále drží.

„Dříve jsme všechno sledovali, reprodukční číslo, vývoj epidemie, opatření, odhadovali jsme, kolik pacientů nám za čtrnáct dní přijde. Teď už to nikdo nesleduje, rezignovali jsme, už to prostě přijímáme tak, jak to je,“ popisuje Hana Oliva, vrchní sestra z ústeckého covidového oddělení.

Vše pořád dělají na sto procent, i přes všechny komplikace a několikaměsíční přetížení stále poskytují špičkovou péči. Léčí a pečují nejlépe, jak umí. Na psychice se už ale neustálý přísun pacientů s těžkým průběhem musel podepsat. Jedou tak trochu na autopilota. „Jsme už odevzdaní. Bereme to prostě, jak to je, na hodně věcí jsme si zvykli. Museli jsme. Otupěli jsme,“ pokračuje mladá žena, která vede sesterský tým, jenž každý den slouží u lůžek s intenzivní péčí. Ale hned dodává: „Nevzdáme to!“

A díky čemu vůbec dál fungují? „Drží nás naděje, že to snad konečně někdy skončí,“ říká rozhodně Hana Oliva. „A budeme se moci navrátit k péči, kterou jsme poskytovali před covidem, k péči, která nás baví," doufá.

Přestože mají v Ústí lepší statistická čísla než ve zbytku republiky – vyléčit se tam povede o něco více pacientů, než je celorepublikový průměr –, i tak tam zemře zhruba třetina lidí, kteří se dostanou na jednotky intenzivní péče. „I na to jsme si tu všichni museli zvyknout. Že nám umírá daleko více pacientů než dřív,“ pokračuje vrchní sestra. „Hrozné je, když to porazí celé rodiny. I takové případy tu bohužel máme,“ dodává.

Některé dny nezemře nikdo, nestává se to ale často, jindy za směnu třeba dva lidé. Extrém byli tři pacienti za směnu na jedné stanici, která má dvanáct lůžek. „Přijde třeba sestřička, která má dvacet let zkušeností na náročných pracovištích, a brečí. Říká, že takovou noční ještě nezažila. Ta zátěž je ohromná, extrémní,“ potvrzuje také Markéta Svobodová, hlavní sestra Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem.

I ona už na sestrách vidí obrovskou únavu a částečné otupění. „Nevím, jak dlouho můžeme takhle vydržet, myslím, že už je to za hranou,“ pokračuje.

Tři na 12 pacientů

I v dobách „mírových“ sestry chybí, nejvíce právě ty, které pracují na intenzivní péči. Když se nyní JIP rozšířily kvůli covidovým pacientům, bylo by jich potřeba ještě více. „Stavět služby je těžší a těžší. Sestry nejsou. Především chybí ty s kvalifikací pro intenzivní péči,“ potvrzuje Markéta Svobodová.

Na JIP by standardně mělo být zhruba 10 kvalifikovaných sester na 12 pacientů. Musí se tam o ně starat neustále. Nyní slouží někdy jen tři, když to dobře vyjde, tak pět. Do standardního počtu je doplňují další zdravotníci, hasiči, dobrovolníci z červeného kříže a armáda. Tři hodiny uvnitř „covidária“, hodinu „odfrknout“ venku a zase zpět.

Stále pod obrovským tlakem, na chyby není místo. Pořád ve střehu. Neustále dokola, pořád tam míří noví pacienti. Nepolevují, s nemocí neúnavně válčí už řadu měsíců, snaží se, znovu a znovu odhodlaně bojují, drží přitom pořád vysokou kvalitu péče. Vyrovnat se s obrovským tlakem je ale někdy nad jejich síly. „Spolupracujeme s psychologem, pomáhá nám uvolnit napětí a stres,“ přiznává Hana Oliva.

Řada sester prý čas od času myslí na odchod ze zdravotnictví. V době krize se drží, ale co bude, až koronavirus porazíme? „Připravujeme preventivní program s psychology a dalšími odborníky. Uvědomujeme si, že hrozí vyhoření, chceme našim zdravotníkům pomoci,“ plánuje Markéta Svobodová.

„Nevíme, jak dlouho to bude ještě trvat, to je nejhorší. Netušíme, kdy se to začne zlepšovat. Dopředu nás žene už jen ta naděje, že se to zlepší díky očkování, že to někdy skončí,“ dodává Hana Oliva.