Lidový dům, Moskva, K-500, do toho rockový klub Banán, známý po celé republice, k tomu několik hudebních klubů. Nabídka, kam zajít za muzikou, byla v „devadesátkách” v Žatci velmi bohatá. Kromě běžných a oblíbených diskoték také diskoplesy či diskomaratony, to vše pamatuje Stanislav Stebila. V 90. letech v regionu oblíbený DJ.

„Tehdy se vše uvolnilo. Začal se hrát jiný styl hudby, lidé se chtěli bavit, najednou bylo více plesů a diskoték. Začalo být všechno uvolněnější, najednou tu bylo daleko více zahraniční hudby,“ vypráví Stanislav Stebila. „Nová jména, nové styly, rytmus se zrychlil, například rap dostal zelenou, bylo to tehdy vše nové,“ pokračuje.

Oblíbený DJ v 90. letech jezdil z domácího prostředí v Žatci hrát také do Loun, Mostu, Chomutova, Rakovníka, Kadaně a do dalších měst. „Do Žatce tehdy jezdilo mnoho umělců a rádo. Měli jsme tu kvalitní aparaturu, světla. Do Žatce také jezdili návštěvníci z širokého okolí,“ pokračuje muž, který později s manželkou založil úspěšnou uměleckou agenturu Gardes.

Jaroslav Průša začal svou kariéru v několika známých rádiích poté, co se zapsal do povědomí jako dýdžej. Na snímku je se svým mladším já v teplickém studiu Rádia Tep.
Narvané sály, výhrůžky i porady šlapek: Devadesátky byly divoké, vzpomíná dýdžej

Ta funguje dodnes a zastupuje řadu významných umělců, pořádá akce po celé republice. V 90. letech přivezla do Žatce například hudební pořad Eso, několikrát Terezu Pergnerovou, rodáka Petra Kotvalda a řadu dalších známých jmen. „Tyto akce měly tehdy velký úspěch, bylo to skvělé. Narvané koupaliště nebo Moskva,“ vzpomíná.

V devadesátkách bylo mnoho věcí jinak. „Tehdy se kouřilo uvnitř sálů. Dnes je to nepředstavitelné. Když 200 lidí začalo kouřit, bylo tam brzy skoro nedýchatelno. Ale nám to pomáhalo, s tím kouřem pak lépe vypadaly světelné efekty,“ směje se při vzpomínkách Stebila.

Prožil také období, kdy návštěvníci diskoték v začátcích 90. let často odmítali české interprety, hlavně ty, kteří hráli i před Sametovou revolucí. „Obrovský trend tehdy byla zahraniční hudba, čeština vůbec. Bylo také mnohem méně akcí pro české kapely. Čeština vůbec netáhla, všichni chtěli zahraniční kapely. Zatímco předtím se hrála třeba ze 70 % česká hudba a z 30 % zahraniční, po revoluci najednou mohlo být 100 % ze zahraničí. Pro české interprety často vůbec nebylo místo, lidé nějaký čas nechtěli poslouchat Davida nebo Vondráčkovou. Až o něco později se k české hudbě zase začali hodně vracet,“ popisuje.

Stanislav Stebila.Stanislav Stebila.Zdroj: Umělecká agentura Gardes

Po půlnoci, nezřídka s přibývajícím alkoholem, se ale situace často měnila. „Pouštěla se podstatně jiná hudba, dokud nepřekročila půlnoc. To pak najednou stejně všichni chtěli české starší hity. Po půlnoci pak často návštěvníci chtěli právě Vondráčkovou nebo Davida,“ pokračuje Stanislav Stebila.

Písničky si vozil, podobně jako kolegové, hodně ze zahraničí. „Za draho z Německa, Itálie, Holandska. Jedna deska, kde byly dvě písničky, stála tehdy třeba 150 korun. Album 600 nebo 650. Sháněli jsme je také na černém trhu,“ vzpomíná. Později prožil přechod z vinylových desek a kazet na CD.

Bohumil Kotas
Bohumil Kotas: Zločin na severu v devadesátkách nebyl příliš organizovaný

A často skloňované mafiánské praktiky v hudebních klubech? Strach, výpalné, někdy ukrývání majitelů, to vše se v 90. letech na některých diskotékách řešilo. Osobní zkušenost Stebila ale nemá. „Viděli jsme, že se někdy něco děje, ale přímo jsem se s tím nesetkal,“ popisuje.

„A v Žatci, tam nebyl ani náznak mafiánských praktik. Spíš jen soupeření mezi majiteli sálů. Pořádali akce ve stejné termíny a předháněli se, kdo to bude mít lepší, větší a podobně,“ dodal Stanislav Stebila.