„Takhle my tady žijeme,“ směje se Jiří Berka, když otevře dveře. A pozve novináře do bytu, který vypadá jako každý druhý. Ale to není, jsme totiž na návštěvě jedné ze skupin dětského domova na ústecké Severní Terase. Panu Jiřímu tady neřeknou jinak než „strejdo“. Ukazuje pokojíky svých šesti svěřenců, jejich sociální zařízení a nakonec i prostorný obývák. Tady je docela živo. Nejsou tu jen děti. Ale také sympatická mladá žena. Dvacetiletá studentka se představuje jako Barbora Prokopová a chodí sem jednou za týden „strejdovi“ a dnes nepřítomné „tetě“ pomáhat. Jak vyplynulo z rozhovoru, podobných dobrovolníků by tady uvítali víc.

Chcete dobrovolničit v dětském domově v Ústí – nebo i jinde? Kontaktujte Terezu Šindlerovou z Dobrých víl na e-mailu tereza@dobrevily.cz.

Studentka každý týden vyráží do domova na Severní Terase pod hlavičkou Dobrých víl. Motivaci této pražské organizace popisuje jeden z jejích hlavních motorů, 37letá Tereza Šindlerová. „Děti v domovech mají hračky, mobily, iPhony a jsou hezky oblečené. To ale neznamená, že jsou v pohodě. Většina je citově deprivovaná a potřebují čas, péči, pozornost a lásku,“ je přesvědčená Tereza.

Po chvilce pozorování interakce Barbory s dětmi je vidět, že pod dobrovolnictvím v dětském domově si člověk nemusí představovat nic příliš složitého. A že to může být i velmi příjemné. Místní dívky jsou šťastné, když můžou Barboru česat nebo malovat Terezu. Malému Pepíkovi zase stačí, když si s ním mladá žena hraje s mašinkami.

To důležité se možná děje „mezi řádky“. Děti z často problémového sociálního prostředí lačně nasávají jiné vzory. Možná byste je mohli předat i vy. Přihlásit se můžou nejen studentky, ale třeba i paní v důchodu, kterým jejich děti už dávno vylétly z hnízda. A nejen ženy, ale i muži. „Mezi námi jsou i „víláci“,“ potvrzuje se smíchem Tereza.

Dobré víly mají motto „Objetí je víc než hračka“. Že je sociální kontakt s dobrovolníky pro děti přínosný, potvrzuje Jiří Berka. „Potřebují někdy trochu jiného člověka, než jsem já nebo kolegyně. Dobrovolníci jinak mluví, jinak se chovají,“ popisuje Děčíňan, který v domově na Severní Terase pracuje 17 let, za které vychovával desítky dětí, zpravidla z Ústeckého kraje.

Reportér mohl vypozorovat, že Barbořina přítomnost panu Jiřímu při pondělku skutečně ulehčila. „Pomáhá mi s úkoly, to je velká úleva. Když mají čtyři naše holky domácí cvičení a každé jiné, je to náročné. Když jsem sám bez kolegyně jako dnes, je to ještě náročnější,“ líčí Jiří, který se pro úkoly jinak obvykle nemůže tolik věnovat malým dětem ve skupině.

Že je Barbora pro skupinu přínosem, potvrdila i 15letá Karolína. Díky nevelkému věkovému rozdílu si právě tyto dvě dobře rozumí. „Sedly jsme si asi nejvíc,“ podotýká Karolína, která spěchá na házenou. „Mám ji ráda a jsem ráda, že sem chodí,“ říká o Barboře stručně Karolínina o něco mladší sestra Lada.

Prolomit bariéry

V ústeckém dětském domově na Severní Terase je celkem 6 skupin, obvykle po 8 dětech. Bydlí společně v bytě se samostatným vchodem. Skoro každá skupina má „tetu“ a „strejdu“ – podobně smíšené páry vychovatelů jsou v jiných dětských domovech v Česku zbožným přáním. Ale už i v Ústí za jednoho „strejdu“ hledají náhradu. Další dětský domov podobných rozměrů je v krajské metropoli na Střekově.

V ostatních, zatím ve 12 dětských domovech v Česku, mají Dobré víly až 10členné dobrovolnické týmy. Ty pravidelně jeden den v týdnu navštěvují domovy v Mladé Boleslavi, Novém Strašecí, ale třeba i v Olomouci. Když je třeba, dobrovolníci doučují, pomáhají dětem s malováním nebo jim dokonce přímo v domově uspořádají kroužek tancování, jako je to v Pyšelích.

Víly chtějí, aby i do domova v Ústí chodil s Barborou ještě někdo. „Byli bychom rádi, aby sem nemusela chodit sama. Nebo aby ji někdo zastoupil, kdyby třeba onemocněla,“ popisuje Tereza Šindlerová. Dobrovolník by měl docházet do skupiny jednou týdně na 4 hodiny. Pokud by bylo zájemců víc, mohly by Víly expandovat i do jiných skupin v domově na Severní Terase.

Pokud se přihlásíte, počítejte se školením. A s tím, že vás Víly nejdřív vezmou s sebou na své akce. Zájemce si zevrubně „proklepnou“. „Probíhá série pohovorů, chceme o nich něco vědět, znát životopis, výpis z trestního rejstříku,“ vypočítává Tereza s tím, že s úspěšným kandidátem podepisují smlouvu o dobrovolnictví.

Od dobrovolníků očekávají pravidelnost, nechtějí, aby se u dětí střídali. Aby měly obě strany vůbec šanci se poznat. A proč mají Víly triko s nápisem „Jsme víly, vole?“, ptám se. „Když je máme na sobě, dáváme tím dětem najevo, že máme rády humor a nadsázku. Jsme autentická, trochu punková organizace. Může to prolomit bariéry hlavně v komunikaci se staršími dětmi, které bývají drsné a přisprostlé,“ vysvětluje Tereza.