Kruhy pod očima, uši zalehlé od hádek, sem tam modřina. Spojeno s dospělou ženou to bývá signál, že doma není všechno v pořádku. Své by o tom mohli vyprávět lidé z intervenčních center, která jsou už v každém kraji Česka.

Oběťmi domácího násilí jsou ale kromě napadaných žen (a v některých případech i mužů) také děti. A to i když přímo na ně doma nikdo ruku nevztáhne.

Citlivých dušiček se ale hádky a rány za zdí dotýkají. V krajním případě si děti můžou sáhnout na život. V Ústí nad Labem se o tom druhým rokem přesvědčují terapeutky neziskovky Spirála. Do té si už našlo cestu na sedm desítek malých svědků domácího násilí z kraje. Společně se zhruba dvojnásobným počtem rodičů tu prošli, nebo stále procházejí speciálním programem Šance pro všechny, domov bez násilí. Inspirovala ho úspěšná metodika pražského centra Locika. Kromě Prahy ho v Česku mají už jen v Ostravě.

Jedna z obětí domácího násilí, Jana z Ústí, v sociálním bytě organizace Spirála.
Pil a bil ji i před dětmi. Přespávala po známých, ženu zachránil sociální byt

Příběhy dětí, které terapií prošly, mají někdy dobrý konec. Jako ten Nikolky, tiché pětileté holčičky. Když přišla s maminkou poprvé, jen k sobě tiskla jednorožce. Maminka popisovala, že dívenka špatně spinká, nechce spát sama, je uzavřená. Někdy se rozpláče, i když se jen trochu zvýší hlas. Z Nikolky příště vypadlo, že tatínek byl na maminku zlý. Bála se, když v pokojíku slyšela různé zvuky. Také její mladší bráška Tadeášek plakal. Snažila se ho uklidnit, dávala mu hračky.

Teď už táta sice bydlí jinde, ale rodiče na sebe stále hodně křičí, když si je předávají, říkala Nikolka. Po terapii, které se účastnili i oba dva rodiče, je to už jinak. „Došlo postupně k ústupu potíží. Maminka i táta se při předávání zdržují vzájemných hádek a agrese,“ shrnuje garantka programu Pavla Pejšová.

Policisté letos vykázali 70 násilníků

V týmu s ní pracují další lidé s vysokoškolským vzděláním humanitního směru a s výcviky v krizové intervenci i psychoterapii. Je mezi nimi i psycholožka Jana Habartová. „Pracujeme s každým členem rodiny, nejdůležitější je ale dítě,“ říká Pejšová.

Pavla PejšováPavla PejšováZdroj: Deník/Jaroslav BalvínHlavním cílem programu je zastavit vyhrocené situace, kterým by muselo přihlížet. I když už k domácímu násilí nedochází, občas jsou problémy u střídavé péče. Dříve byly i v případě Nikolčiny rodiny. „Bohužel někdy ani při vší snaze odborníků nedojde k náhledu a ke změně v nevhodném chování jednoho nebo obou z rodičů na násilí v rodině. V rodinách pokračuje domácí násilí nebo vyvíjení psychického tlaku, dokonce až týrání dítěte i po rozchodu rodičů,“ upozorňuje Pejšová.

O tom, že fenomén domácího násilí není v regionu nic vzdáleného realitě, svědčí čísla i zkušenosti policie. Jen za první pololetí kvůli němu vykázali v Ústeckém kraji ze společného obydlí už více než 70 násilných osob, což je za letošek v mezikrajském srovnání zatím nejvíce v České republice. Domácího násilí se dopouštějí zpravidla muži, tím ale škatulkování končí. „Profese, věk nebo vzdělání nehrají žádnou velkou roli. Dochází k němu průřezově celou společností,“ popsal už dříve vedoucí ústeckého oddělení obecné kriminality Václav Kabátník s tím, že v nejzávažnějších případech domácího násilí dochází k těžkému ublížení na zdraví nebo dokonce k vraždě.

Václav Kabátník z ústecké policie.
K domácímu násilí dochází průřezově celou společností, říká policista z Ústí

I když jsou výjimky, nejtypičtěji tatínek slovně či fyzicky útočí na maminku i podle zkušeností terapeutek. Domácí násilí může ovlivňovat zdravý vývoj dítěte. „Už když má maminka miminko v bříšku, má na jeho vývoj vliv, pokud je rodička v permanentním stresu,“ říká Pejšová. Má-li pak pečovat o dítě, je to pro ni extrémně náročné. Může mít plnou hlavu strachu z partnera, jeho výhrůžek zabitím či sebráním dítěte. I když dítě miluje, nedokáže mu pod tlakem nabídnout dostatečně lásky a citu. Miminko vycítí maminčinu úzkost a může být plačtivé, mít potíže s jídlem nebo být lekavé. Starší děti si někdy pro ně nesrozumitelné hádky rodičů kladou za vinu.

Pokud je dítě svědkem domácího násilí v pubertě, má někdy tendenci chránit napadaného rodiče. A riziko napadení pak hrozí i jemu. Objevuje se ale i opačná reakce, kdy dítě stojí za takzvaně silnějším, respektive za tím agresivnějším v páru. Dítě tak někdy jedná v uvozovkách v pudu sebezáchovy. Starší někdy hledají únikové cesty, zdržují se hodně mimo domov. Raději jsou venku s kamarády, mohou se chytnout nezdravé party, hledat lásku kdekoli a za jakoukoli cenu. Utíkat z domova, sáhnout po rychlém navození dobrého pocitu v podobě alkoholu a drog, případně se uchylovat až k sebepoškozování.

Petra z Mostecka našla po domácím násilím pomoc v ústecké Spirále
Bití si už máma dvou dětí nenechala líbit. Pomohli jí v ústeckém centru Spirála

Na dětech se nepohoda doma podepisuje i psychosomaticky. Mívají bolesti hlavy či žaludku, bývají plačtivé, trpí nespavostí, jsou ustrašené. Někdy je to spojené i s problémovým chováním ve škol(c)e. Bývají tam nesoustředěné, sprosté nebo se perou. „Nevědí, jak vybít frustraci, strach a bezmoc. Rodina má být místem, kde by měly cítit bezpečí. Místo toho zažívají strach, nejistoty a mnoho otazníků. Upozorňování na sebe může být i způsob, jak si říci o pomoc. Protože mluvit otevřeně o tom, co se doma za zavřenými dveřmi děje, často samy děti bez podpory nedokážou,“ komentuje Pejšová.

Program není žádná „rychlovka“. Spíš než jednorázová krizová intervence je to dlouhodobá několikaměsíční podpora. „Ze začátku mapujeme situaci v rodině, její vnímání jednotlivými členy, psychický stav dětí, potřeby, přání, aktuální bezpečí všech. Děti nechceme znova traumatizovat, proto využíváme hračky, obrázky, karty, dotazníky a další pomůcky. Citlivě k věku a vývoji dětí. Některé věci tak zvláště u menších dětí vyplynou, aniž by je to zatěžovalo. Snažíme se děti uklidnit a vysvětit jim, že za situaci nejsou zodpovědné,“ uzavírá Pejšová.