Nastěhovali se někam, kde se to nijak nejmenovalo. Řeč je o lidech z Domu umění Ústí nad Labem Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně, jehož původní budova na Klíši se právě rekonstruuje. Aby měli kam zvát hosty na výstavy do provizorního sídla, čekala tým kolem kurátorky Martiny Johnové zajímavá výzva: Jak pojmenovat trochu zapadlé místo v centru města, pěší zónu nad Masarykovou ulicí, kde jsou bytovky, ale i rozsáhlé opuštěné komerční prostory? Nakonec volba padla na termín z architektury – parter.

V uplynulém týdnu tu otevřeli stejnojmennou výstavu, která bilancuje zkušenosti tvůrců s tímto opomíjeným prostorem. Nejde jen o umění v tradičním smyslu. Vystavující se některými „intervencemi“ pokoušejí změnit prostor k lepšímu. Současná výstava, kterou Dům umění expandoval z poměrně stísněných prostor do blízkého okolí, potrvá do 11. září. Její součástí je i bohatý doprovodný program. K tomu se budou umělci snažit přizvat místní.

Hledání názvu místa přestěhovaného působiště Domu umění nebylo snadné. „Parter je termín, který se používá ve spojení s architekturou. Označuje prostor, který bývá vyvýšený oproti normální ulici, pěší zóny podobné této,“ popsala kurátorka z Domu umění Iva Polanecká. „Když jsme se sem nastěhovali, dlouho jsme tento název hledali, abychom mohli lidem popsat, kde vlastně jsme,“ dodala Polanecká. „Termín parter nám k tomu přišel nejblíž, i když podmínky pro to tohle místo asi stoprocentně nesplňuje,“ uzavřela.

V Masarykově číslo 14, kde dočasně přestěhovaný Dům umění sídlí, bylo dříve dětské centrum. Právě vyžití pro řadu zdejších dětí teď v prostoru chybí. A na ně zejména se umělci a kurátorky chtějí v doprovodném programu současné výstavy zaměřit.

Výstavní síň sídlí na Masarykově ulici od loňského září. A to proto, že se rekonstruuje bývalá menza u vysokoškolských kolejí, kde Dům umění před třemi roky našel sídlo. „Pokud na to bude dostatek personálních i finančních prostředků, část aktivit tady v Masarykově zůstane nastálo i po rekonstrukci menzy,“ upozornila Johnová.

Prostor v bývalém dětském centru si Dům umění pronajímá od společnosti CPI Byty, která vlastní i zdejší bytovky. Další objekty pro komerční sektor v parteru mají jiní soukromí vlastníci. Po řadě dřívějších obchodů zbyly ale už jen prázdné výlohy. Pěší zóna mezi tím vším je města.

Podle zkušeností lidí kolem Domu umění se o průchozí prostor výrazně nestará ani město, ani CPI. V místě není nesnadné zakopnout o odpadky, postupně z něj zmizely lavičky, vzkvétá tu drobná kriminalita. Vysazená zeleň usychá, lezou tu hlodavci, děti tu můžou najít použité injekční stříkačky. Kurátorkám se to pochopitelně nelíbí a snaží se tady aspoň něco změnit. Už dříve osadily místo určené původně pro zeleň suchomilnými květinami, které to tu kultivují. „Letos se chystáme revitalizovat další květináče a v termínu 13.–15. srpna proběhnou práce na vyčištění a novém osázení. Budeme rádi, pokud nám přijde kdokoli z obyvatel Ústí pomoct,“ zmínila Johnová.

Spřízněné duše našel mladý tým kolem Domu umění překvapivě o generace dál, u místních babiček, které se starají o květiny, ale i rajčata nebo brambory ve velkých truhlících. Kolem nich si dámy udělaly improvizované lavičky, kde se scházejí a povídají si. Lidé okolo Domu umění je zpovídali, co by si tam přály. Vyplynulo, že babičky musejí zalévat truhlíky vodou, kterou si nosí z bytů, a že by jim pomohl zdroj užitkové vody. Teď tedy kurátorky spolu s lidmi kolem sebe plánují, že by jim zajistily sběr dešťovky. Finančně podpořit a udržovat toto zařízení by po vzájemné dohodě mohl magistrát.

Také s CPI se kurátorkám podařilo dohodnout na věci prospěšné pro parter. Společnost jim propůjčila výlohy některých vyklizených obchodů k vystavování děl současné výstavy. A umožnila jim zařídit drobné úpravy prostoru přímo před Domem umění. Jako v letních dnech osvěžující improvizované zavlažovadlo. „Přesvědčily jsme se, že jak město, tak CPI nemají problém s tím, aby se ten prostor kultivoval. Je potřeba vyvíjet silný tlak veřejnosti, přijít s nápady a zárukou toho, že se pak o to bude chtít někdo starat,“ uzavřela pozitivně Johnová.

Sítotisky, fotografie i audiohra

Na výstavě „Parter, opomíjený prostor Masarykovy ulice“ vystavuje 10 umělců. Deník oslovil tři z nich:

Adéla Bierbaumer vystudovala grafický design na Fakultě užitého umění, nyní působí jako grafička v Domě umění. Stará se tu i o sítotiskovou dílnu. Také pro svůj příspěvek na výstavu využila techniky sítotisku. „Fascinovaly mě nápisy a typografie místních obchodů. Z nich jsem udělala koláž a tu jsem tiskla jako vzor na látku,“ popsala. Její látky visí nejen v galerii, ale i ve výlohách sousedních, už uzavřených obchodů. Na látce jsou kromě nápisů také ilustrace vykreslující život místních dětí i puberťáků. „Vlastně tu tráví čas na pozadí těch nápisů, převážně nuděním a ničením okolí,“ řekla s tím, že z dalších látek vnikne oblečení, které si budou místní děti moct potiskovat.

Tomáš Roček studoval audiovizuální umění a filozofii v Praze, kde také žije. Do výstavy přispěl audiohrou nazvanou Prach. „Obsahuje zvuky z důležitých dějinných momentů, které se nevyhnuly ani zdejšímu parteru,“ vylíčil Tomáš s tím, že jde třeba o bombardování Ústí v roce 1945 a demolice, které v centru města probíhaly v 80. letech. Právě v té době také vznikala nová podoba Masarykovy, tehdy Fučíkovy ulice. Prach, který jistě doprovázel boření starých budov, přitom Tomáš připodobňuje k současnému vizuálnímu „smogu“ zdejšího prostoru.

Další z vystavujících, Vojtěch Novák, spolu s dalšími dvěma autory, kteří teď žijí v Ústí, hledali, jakého maskota dát tomuto místu. Došli k pávovi, kterého na digitálně upravených snímcích do zdejšího prostoru „propašovali“ a jako velkorozměrné fotografie spolu vystavili na zdech domů.