Pamatují První republiku, byli na Masarykově pohřbu, zažili nacistickou okupaci i převrat. Dvojčata Antonín a Arnošt Štolzovi dnes slaví úctyhodné 90. narozeniny a jak sami říkají, na svůj věk se v žádném případě necítí.

„Minulý týden jsem byl v Krásném Březně na vyšetření a sestřička říkala: to není možný, že vám je tolik. Řekněte mi, co děláte, že jste v takové kondici," vypráví Antonín, který je o pět minut starší než jeho bratr Arnošt. Pocházejí z Veltrus, v Ústí bydlí od konce druhé světové války. Město se podle nich za tu dobu značně změnilo, a to k lepšímu.

„Bydleli jsme od roku 1945 na Bukově, tam se to přeměnilo hodně, stejně jako třeba na Telnici, kam jsme chodili často na Cvičnou louku lyžovat. Ústí má krásnou krajinu, moc se nám tady líbí. Už bychom se odtud neodstěhovali," shodují se oba sourozenci, kteří jsou i ve svém pokročilém věku zběhlí ve využívání moderních technologií.

Vedle mobilních telefonů si se svými dětmi pravidelně volají taktéž přes Skype. „Ohlašuji se tak každý den rodině. Nedávno jsem jim totiž nezavolal, zalarmovali souseda a už si všichni najednou mysleli, že tady někde ležím. V létě jsem spadl ze schodů a narazil jsem si kyčel, tak asi i proto měli strach. A pravda, ještě to trochu dneska cítím," připouští drobné pohybové komplikace Arnošt, který ale stejně jako bratr výraznější zdravotní problémy, jež by ho omezovaly v běžném životě, nemá. Zato kuriózních historek kvůli skutečnosti, že si jsou podobní jako vejce vejci, mají oba sourozenci v zásobě nespočet. Nejčastěji pak takové, které se týkají jejich mládí a prvních lásek.

„Šel jsem na ples v Ústí a brácha si tam pozval holku. Než ale našla jeho, uviděla mě a hrnula se ke mně. Tak jí povídám: já vás ale neznám, mám tady svoji společnost," vypráví s úsměvem Antonín.

Při vzpomínání na svou maminku ovšem obě dvojčata zjihnou. Oči se jim zalesknou, hlas nakřápne, paměť zbystří. Jako by to bylo včera. „Matka se nám zabila v roce 1947 při tramvajovém neštěstí na Bukově. Byl jsem v tramvaji číslo pět a vzpomínám, že tři minuty po tom, co vykolejila, bylo všude naprosté ticho. Pak to začalo naříkat," vybavuje si Arnošt.

Maminku odvezli zdravotníci do nemocnice a oba bratři za ní okamžitě dorazili. „V nemocnici nás poznala, ale byla celá zafáčovaná. Měla přeražené ruce i nohy. Když ji vzali na operaci, do rána zemřela. Bylo jí čtyřiačtyřicet, tak mladá," podotýká Antonín.

Radostné i smutné zážitky. To k životu zkrátka patří. Důležitý je však podle obou bratrů životní elán. A co recept na dlouhověkost? „Člověk se tomu nesmí poddávat, musí pořád něco dělat. Já třeba rád pracuji na zahrádce," říká Arnošt. „Chodím nakupovat, vařím, uklízím, myji okna a do minulého roku jsem ještě jezdil i autem. Takže nepřipouštět si svůj věk, to stačí," radí Antonín.