Logo Ústeckého krajeZdroj: se svolením Ústeckého krajeV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

Eva Jančová měla tři sourozence: sestru a dva bratry. Rodina bydlela ve vile po odsunutých Němcích, kde vznikly dva byty. S dětmi prý často řádila na velké zahradě, za kterou byla krásná louka. Stejně jako jejich vrstevníci lezli po stromech, hráli fotbal či chodili plavat do rybníku, kde v zimě i bruslili. „Dětství jsem měla krásné, pořád jsme byli venku. I když jsme byli jakou sourozenci každý úplně jiné povahy, rozuměli jsme si perfektně. Tatínek byl voják z povolání a maminka, jak to tehdy bylo obvyklé, byla v domácnosti. Vzpomínám, jak táta často vstával, když měli v kasárnách poplach, a samozřejmě nás tím vždycky probudil. Bohužel rodiče odešli příliš brzy, táta rok před šedesátkou a maminka v 62 letech,“ lituje seniorka. Jeden z bratrů zůstal ve Stříbře, sestra v Mariánských Lázních a druhý bratr v Bečově.

Předání zlaté stuhy vítězné obci (zleva: Pavel Svoboda, Zbyněk Linhart, Lukáš Černohorský, Jan Schiller, Tomáš Tesař, Veronika Vrecionová, Robert Holec, Marie Cimrová, Josef Čech, Tomáš Šenfeldr).
FOTO: Dolní Poustevna. Seznamte se s letošní Vesnicí Ústeckého kraje

V příhraniční Aši se vyučila tkadlenou, a dokud jí zdraví dovolilo, živila se touto prací po celé republice. „Po dvacet letech života v rodném městě a práci v tamní Textilaně jsem odešla za kamarádkou do Brna, kde jsme obě pracovaly v Mosilaně. S rodiči jsem bydlela dlouho, a tak jsem zatoužila po změně. Brno je velké město, je tam spousta možností, jak trávit volný čas. Žila jsem tam devět let a moc se mi tam líbilo,“ vzpomíná paní Eva s tím, že ráda tancovala, chodila na výstavy, koncerty. Muziku prý miluje od country po klasiku, rozděluje ji pouze na dobrou a špatnou. A jak prozradila, kromě fešného George Besta má kvůli muzice ráda i Josefa Zímu.

Na vandrech poznala prima lidi

Ráda vzpomíná na vandry, na kterých trávila spoustu volného času. Pomáhala i kamarádce, která vedla dětský oddíl. „Díky toulání po republice jsem poznala spoustu zajímavých lidí, projela celou zemi. Mám ráda volnost a vandry mě hodně daly do života. Byli zde lidé ze všech možných končin, bez telefonů a jen s koresponďákem či telegramem jsme se sešli vždycky. Člověk sbalil usárnu nebo teletinu a vyrazil, bylo nám jedno, kam dojedeme, často jsme mířili i na trampské festivaly. V narvaném vlaku vás trampíci pustili sednout, zatímco ostatní cestující ani omylem a raději koukali jinam,“ usmívá se Eva Jančová ještě dnes.

Eva JančováEva JančováZdroj: Deník/Tomáš PrchalNa vandrech většinou spali pod širákem, občas v různých tělocvičnách. Třeba při minus deseti stupních se ale prý člověk musel pořádně zabalit. „Takhle trávit volný čas mě naplňovalo. Na cestách jsem objevila i jedno úžasné údolí na moravské řece Oslavě, kde jsme v chatce i přespávali. Ono je všude hezky, ale když jsem poprvé sešla k říčce dolů, doslova jsem oněměla. A protože jsem jinak hodně upovídaná, celá parta si myslela, že se mi udělalo špatně,“ říká se smíchem.

Nachodili běžně 50 kilometrů denně a ani jim to nepřišlo. Když prý dnes paní Eva jede stejnou vzdálenost autem, žasne a říká si, jaká je to dálka.

Ve vlaku poznávali stále nové kamarády a po těch letech ví, že nezáleží, co má člověk na sobě, ale v sobě.

Po rozvodu se vrátila na sever

Eva Jančová byla jednou vdaná, ale manželství nevydrželo. „Vrátila jsem se na zpět na sever. Manžel měl děti z předchozího vztahu, s nimi mám dodnes skvělé vztahy. Pak jsem žila v Roudnici, Štětí, zpátky na Moravě kousek od Letovic a pak se jsem se zase vrátila na Litoměřicko. Jsem velmi akční člověk, který nevydrží na místě,“ prozrazuje. Do Stříbra by se prý už nevrátila. Občas tam zajede na návštěvu, ale už to tam není k poznání. Všude, kde si jako děti hrály, sáňkovaly, čutaly do meruny, už stojí rodinné domy.

Pavel Šulc
Život se s Pavlem Šulcem nemazlil. Přišel o rodiče, zažil neštěstí v dole Pluto

V litoměřickém Domově U Trati, kde nyní žije, má Eva Jančová na starosti knihovnu, skládá krátké úderné básničky občas protkané černým humorem a hodně čte. „Absolvovala jsem také Dramaticko-literární obor na Univerzitě třetího věku v Litoměřicích. S fajn učitelem jsme si padli do oka, bylo to bezva. V domově chodím i do literárního kroužku Lipen. Nedávno jsem vyhrála seniorskou soutěž ve skládání básniček a v září za ni dostanu cenu při otevření Zahrady Čech. Ono ani nejde o tu výhru, ale o to, že si to někdo přečte, ví o vás. A jestli jste první nebo poslední, nevadí,“ je přesvědčena seniorka.

Úžasné bylo podle jejích slov setkání s básníkem Ivo Šmoldasem, kdy si povídali dvě hodiny, jako by se dávno znali. „Miluju jeho Inteligentní žertování a oba jsme se shodli, že máme rádi i černý humor. Přitom to setkání bylo jako dárek a překvapení, nedá se na něj zapomenout. Psala jsem si i s básníkem Jiřím Žáčkem, který mrknul na moje básně, za to jsem byla ráda.“

Výběr pěstounských rodin byl náročný. Nakonec jich bylo vybráno třináct.
Ústecký kraj představí vlastní výstavu ke Dni pěstounství

Paní Eva se v domově účastní veškerých her, hlavně těch, u kterých se musí přemýšlet, jako je scrabble či číselný rummikub. Pomáhá také při organizaci volnočasových činností v domově, učí se třeba i stepovat. Díky projektu Ježíškova vnoučata na step dostala vhodné boty. „Splnila jsem si také přání letět dvakrát letadlem a jednou vrtulníkem, poznala jsem i stav beztíže, a čím víc se to houpalo, tím jsem měla lepší pocit. A když jsem mohla chvilku pilotovat, bylo to úžasné. Určitě se v životě nenudím,“ míní Eva Jančová.

Kdyby se dnes měla rozhodnout, čemu se bude v životě věnovat, neměnila by. Na to špatné prý člověk raději zapomene, často neradostné věci si i dnes převede do humoru.

Na dnešní mladé lidi pohlíží úplně v pohodě. Nesnáší, když o nich někdo říká, že jsou špatní. „Vždyť mladí jsme byli i my. Jak může někdo soudit člověka, kterého vůbec nezná? Na to jsem alergická. My jsme něco prožili v jiné době, přizpůsobili jsme se, teď je jiná doba. Mám s nimi dobré zkušenosti.“

Pamětnice Stanislava Zdvořáková.
Hrůzy z Terezína mám před očima dodnes, vzpomíná pamětnice

A plány do budoucna? Trochu lepší zdravíčko a aby personál v Domově U Trati ještě trochu pozlobila, samozřejmě v dobrém. Nemá si prý na co stěžovat.

Centrum sociální pomoci Litoměřice – Domov U Trati

Domov pro seniory U trati najdeme v klidné části Litoměřic, pětipodlažní panelový dům je obklopený parkem. Ubytování je poskytováno v 53 bytech, celková kapacita je 80 míst. V bytech mají klienti k dispozici i vlastní kuchyň a balkon. K dispozici jsou ale také klubovny, pořádají se kondiční cvičení, kinokavárny, pečení a vaření, kurzy malování, v kurzu jsou také ruční práce, sportuje se. V zařízení se také pro zájemce konají bohoslužby, vyráží se na výlety, návštěvy divadel nebo výstav.