Na Střížáku jsem v pondělí dopoledne potkal dva kluky, v úterý na Miladě bylo víc klasických běžců, než běžkařů, za opravdovou lyžařskou raritou jsem musel v pátek 19. února do Ždárku. V plánu jsem měl opuštěný kamenný most přes starou železniční trať, myslím, že se jí říkalo Kozí dráha.

Cesta vedla ze Všebořic, přes Skorotice, Habrovice, Strážky do Źďárku. Nejhorší byl závěr. Hluboký, mokrý sníh, strmé srázy podél trati, utajené ledové plotny v závějích. K mému překvapení jsem v kolejišti nebyl sám. Čerstvá běžecká stopa vedla dál do lesa, ale žádného sportovce jsem neviděl. Po třiceti minutách marné snahy o autogram jsem to vzdal. Možná, že někdo mapoval opuštěnou trať, možná, že tajně trénoval na životní závod.

Prošel jsem Žďárkem, vyfotil vodojem, stopy po zvěři a rychle spěchal na zelený autobus. Přesně v 16.01 přijel do stanice Knínice - Libouchec. Řidič si znalecky prohlédl mé promáčené boty, letmo překontroloval respirátor a zařadil jedničku. Přiznám se bez mučení, v kolejišti jsem opravdu běžeckou stopu nečekal.