Nejprve přišly na řadu loutky, potom omalovánky, písničky a teprve potom došlo na obsah barevné punčochy, kde nechyběly brambory a kousky uhlí. „Já vím, že jste byly hodné, ale přeci jen vás musím upozornit na knihu hříchů, kterou nosí Mikuláš. Tam má tajné poznámky a všechno ví. Raději se přiznejte, když se vás bude ptát, jestli po sobě uklízíte hračky a pomáháte mamince,“ nabádala malé posluchače usměvavá paní. Než došlo k přímé konfrontaci, proběhl rozhovor s maskovanými hosty. Vyslýchán byl anděl a  pekelník.
 
Co jí anděl?
„Tento týden  mám skutečně dlouhou šichtu, každý den v terénu, došlo i na pozemské jídlo. Normálně mám na jídelníčku červánky, andělskou paštičku z duhy a čistou rosu. Křidélka mám unavená, ale práce je práce. V Doběticích poletuji osm let, začínal jsem jako učeň ve čtyřech letech,“ vysvětlovala dvanáctiletá Anička.
 
Čerte! Jak to je s tou moderní výchovou dětí. Zlobí víc, než před rokem 1989?
„No graf jsem si nevzal, ale pytel mám stále plný. Je to hrozná dřina, všechno ručně. Jestli si myslíte, že v Praze je to lepší, tak se mýlíte. Někdy to ani neunesu. Je to horší a horší,“ tvrdil vousatý Lukáš.
 
Mikuláše předváděl tatínek Honza, za herecký výkon by dostal zcela jistě Oskara. Mluvil tiše a spisovně, zlatou berlu držel pevně v ruce, aby o ni náhodou nepřišel. Zajímavý byl kostým čerta. Speciální vojenská maskovací kombinéza budila respekt, kolem pasu měl pekelník mohutný řetěz, přes záda režný pytel, ze kterého trčely nohy nešťastníka. Rohy byly vyrobeny ze svařovacího drátu, který byl obalem umělou hmotou, která byla tepelně upravena do potřebného tvaru. V Doběticích tenhle čert skončil, ale v neděli má další ryto pod Větruší. Tam má přiletět samotný kníže pekel.