Ve dveřích se nejprve objevuje obrovský modrý kornout plný čokolády, lentilek a dalších sladkostí. Až za ním vykukuje blonďatá klučičí hlava. Pár centimetrů navíc a kornout by byl větší než chlapec, který ho drží v náruči.

„Promiňte za zpoždění. První den a už nestíháme," omlouvá se maminka a popostrkuje svého syna k poslednímu volnému místu v lavici. Na Základní školu v Řehlovicích u Ústí nad Labem dorazil osmý prvňáček. Na jedné z nejmenších škol v republice začíná nový školní rok.

I když do první třídy bude letos chodit jen osm žáků, místnost je 1. září krátce po půl osmé plná lidí. Paní ředitelka, třídní učitelka, učitelky vyšších ročníků, vychovatelka z družiny, nechybí ani rodiče prvňáčků a děti z ostatních tříd. Rok zahajují všichni společně. Tady se vejdou do jediné místnosti. Není divu, škola v Řehlovicích má jen třicet žáků.

„Ředitel velké školy nemá šanci vědět, že některé děti tam vůbec chodí. Já tady znám všechny děti i jejich rodiče. Když je ve třídě jen osm dětí, člověku neunikne vůbec nic," říká ředitelka řehlovické základní školy Zuzana Blšťáková.

NA SEZENÍ V LAVICI SI MUSÍ ZVYKNOUT

Některé děti se na první školní den nastrojily do svátečních šatů, košile či vestičky, jiní ho berou víc ležérně. Džíny a triko tady ale nikoho neurazí. Všichni se znají a panuje mezi nimi přátelská atmosféra.

Noví prvňáčci sedí v lavicích a čekají, co se bude dít. Čtyři holčičky v první řadě, čtyři chlapci ve druhé. Na sezení v lavici si ale ještě musí zvyknout. Na malých židličkách se pořád vrtí, otáčí se do všech stran a očima hledají maminku nebo tatínka.

Najednou se ozve zaklepání na dveře a do třídy vchází další opozdilec. Starší muž s kamerou na krku. „Ahoj, dědo!" vykřikne hnědovlasá Zita z první lavice. Všichni se smějí, ale ona má radost, že dědeček stihl její velký den. Okamžitě vytahuje kameru a všechno dokumentuje.

Ředitelka totiž zrovna prvňáčkům rozdává malé kytičky, ve kterých jsou připevněné bonbony. Jednoho po druhém volá k tabuli. Deniska, Adélka, Emička i Zituška si pro kytičku jdou statečně.

S kluky je to horší. Někteří se stydí. „Holky, musíte ty kluky naučit odvaze," volá ředitelka a s poslední kytičkou v ruce míří k zadní lavici. Své jméno jí chlapec nakonec jen pošeptá do ucha. „Ondra," představuje ředitelka stydlína ostatním.

ČTYŘI TŘÍDY A ČTYŘI UČITELKY

Poté si bere páťáky a odchází s nimi do jejich třídy. Kromě funkce ředitelky totiž také vyučuje. Do vlastních tříd se rozchází i ostatní děti. Škola má pět ročníků, ale jen čtyři třídy. Třeťáci a čtvrťáci jsou spojení. „Ve třetí třídě máme jen čtyři děti, jsou spojení od první třídy, takže jsou zvyklí," vysvětluje Blšťáková.

Společně se na škole vyučuje hudební výchova, na tělocvik jsou dvě skupiny stejně jako na výtvarnou výchovu. Český jazyk a matematiku ale mají děti zvlášť. Angličtinu se učí už od první třídy. O všech třicet dětí se starají čtyři učitelky a jedna vychovatelka.

Když se první třída vyprázdní, je vidět, že je hezky vyzdobená. Na tabuli prvňáčky vítá barevný nápis se zvířátky. U okna stojí veliké počítadlo s červenými a žlutými kuličkami. Na zdech visí písmena abecedy, čísla a slabiky.

Před každým prvňáčkem navíc leží na lavici barevný kornout plný dobrot a velká krabice s mašlí. Co v ní je?

„Tu si necháme jako překvapení na zítra. Pořádně ji prošmejdíme," láká děti třídní učitelka Kateřina Kunešová, která teď zůstala sama s prvňáčky a jejich rodiči. Později vysvětluje, že na krabice přispěla obec. „Děti v ní najdou učebnice, pastelky, vodovky, lepidlo a další pomůcky." K tomu ještě rozdává notýsek na vzkazy pro rodiče.

KDO SE TĚŠIL NEJVÍC?

Zatímco rodiče vyplňují přihlášky do družiny a na obědy, děti se trumfují v tom, kdo se do školy nejvíc těšil. „Já se těším hlavně na matematiku. Už umím počítat do deseti. Naučil mě to tatínek," říká hrdě Adélka. „Já se už umím podepsat a chci se naučit všechna písmenka," vytahuje se Ondra.

Školu navštěvují děti z Řehlovic a okolních obcí. Vyučování začíná o půl osmé ráno, aby děti stíhaly odpolední autobus. Škola je tak malá, že nemá vlastní jídelnu, družinu ani tělocvičnu.

„Většina menších škol má pod sebou mateřskou školku a jídelnu, my jsme ale opravdu jen škola. Na obědy děti chodí do místní školky, která je kousek odtud. Máme tam pro ně i družinu," vysvětluje Zuzana Blšťáková.

Tělocvična je zase na obecním úřadě. Když je teplo, děti cvičí na školní zahradě. A po vyučování mohou i v tak malé škole chodit do nejrůznějších kroužků. Na výběr je jich hned několik. Hudební, výtvarný, sportovní, čtenářský nebo nově s deskovými hrami.

Že je škola tak malá, učitelé považují za výhodu. „V hodinách je větší prostor látku vysvětlit. Kdybych měla ve třídě třicet dětí, nestihnu je všechny obejít. Když jich mám jen osm, mohu se jim samozřejmě věnovat mnohem víc," popisuje Kunešová.

„Výhodou je i menší hlučnost, větší klid pro děti i učitele a celková pohoda," dodává.