Než se replika španělského meče lehce dotkla  ramene dítěte, musel malý abonent odpovědět na dvě zásadní otázky. Zda se těší do školy a na jaké povolání se chystá? Odpovědi byly stručné, mnohdy až dojemné. „Do školy se  těším, jednou bych chtěla být popelářkou,“ pevným hlasem prohlásila dívenka a Sváťa ji hned opravoval. „Vidím to na ředitelku velkého podniku, osmnáct krásných let ve škole, na konci červený diplom inženýra.“ 

Panečku, to by měl předseda vlády radost, zájemců o uniformu tam bylo hned několik, jeden kluk chtěl být řidičem autobusu, druhý fotbalistou, další toužil léčit lidi, ovládat sanitku. Holčičky snily o salonech krásy, jedna by ráda hledala staré kosti velkých zvířat pod nánosem horkého písku. Do školy se většina těšila!

„V loňském roce jsme na pasování školáků pozvali rytíře ze skupiny Hartigo. Letos byla nejprve pohádka, potom seznámení s dřevěnými herci, následovala moudrá slova muže, který dovede vyprávět o životě. V Litoměřicích má svou nevšední galerii, je plná princezen a čertů. Sváťovo divadlo má svou historii i své diváky, jsem moc ráda, že v Ústí je často,“ prohlásila ředitelka MŠ Petra Fiklíková a předala slovo prošedivělému muži s mečem v ruce.  

„Mnohokrát jsem odpovídal na otázky, kdy a kde to všechno začalo. Nejprve jsem s manželkou hrál divadlo svým dcerám, potom mne oslovila jedna školka, bylo to ještě na Moravě. Začal jsem sbírat loutky, mám jich hodně, většina mne doprovází na cestách, kde dětský smích je to hlavní. Dva umělečtí řezbáři mi doplňovali soubor. Jiří Havelka z Českého Dubu a František Pešán z Mnichova Hradiště. Dnes máme na seznamu třicet pohádek, každá je doplněna několika písničkami. Manželka píše texty, kamarád dělá hudbu. Tři měsíce jsme nikde nebyli, koronavirus nás pěkně potrápil, ale nestěžuji si. Opět máme kalendář plný. Přiznávám bez mučení, mám rád veselé, chytré, pozorné a slušné děti,“ říká  Sváťa Horvath a vybízí budoucí školáky, aby potleskem poděkovali učitelkám, těm současným i budoucím. Tleskali i tátové! 

Miroslav Vlach