Oči jim září a ony jsou každým okamžikem smělejší a jistější. Barunka po chvilce objímá svého čtyřnohého kamaráda a nejraději by si ho vzala domů. 

Martin nabízí piškoty, aby získal chvilku pro sebe, Šimon přichází s kartáčem a oba psi hned vědí, co bude následovat.

Za vším tím poctivým divadlem stojí Jitka Rabajcová, která vzorně plní úkoly dobrovolníka už několik let.

Máte doma pouze tyto psy, nebo je doplňují ještě nějaká zvířátka?
Bydlím v paneláku, ale před několika lety jsem měla ještě jezevčíka. Dožil se úctyhodných sedmnácti let a dnes se na nás dívá z psího nebe. Doma mám ještě králíka, papouška, rybičky a morče (úsměv).

Předpokládám, že nejprve byl jeden pes a potom ti další. Kdo byl první?
První byl jezevčík. Před sedmi lety jsem měla doma na zaškolení mladého psa, který se připravoval na specializaci slepeckého vodiče. Po roce bylo zjištěno, že má určité zdravotní problémy, tak byl z programu vyřazen. Jmenoval se Gardon a já si ho už nechala. Později jsem si vzala z útulku tříletou Aničku. Byla vyhublá, vážila pouhých 17kg a potřebovala rodinnou pohodu, protože má zelený zákal. Gardon jí dělá společnost a vyrovnává její handicap. Je to vyložený šplhoun, má lovecké zkoušky, jezdí na soutěže poslušnosti a canisterapii miluje. Je o rok mladší než Anička (8), ale pořád jí něco vysvětluje a předvádí.

Jak jste přišla na canisterapii?
Prostě jsem musela využít vrozený talent těch psů. Zkoušky zvládli oba bez problémů, každý rok se musí obnovovat, ale moc je to baví. V loňském roce jsem se seznámila s paní Drahuškou Brožovou, která otevřela na Klíši Denní stacionář. Dvakrát v měsíci docházím na canisterapii mezi handicapované děti a jednou do Domova pro seniory v Doběticích. Víc času mi už nezbývá, koníčků mám skutečně dost, především psí sporty.