Kliknutím zvětšíteUž měla letenky domů. Pak ale přišla pandemie a ocitla se na několik týdnů v úplné izolaci. Zavřené obchody, minimální možnosti kontaktu s rodinou. Helena Králová totiž pracuje v Karibiku na jachtě, kde se věnuje turistům z České republiky.
„Opatření tu byla ještě přísnější, než u nás a například nošení roušky ve zdejších vedrech pro mě bylo peklem na zemi. Karibský ráj se změnil ve zlatou klec,“ uvedla v rozhovoru pro Ústecký deník, který vznikl za pomoci elektronické komunikace.
Kde zrovna jste, už jste se z Martiniku dostali?
Teď ve Francouzské Guyaně, plavba byla pohodlná a snad se již v červnu dostaneme zpět do Česka, ale i tady jsme opět na čtrnáct dní v karanténě a nesmíme na břeh. V neděli 24. dubna jsme připluli a týden na moři jim jako karanténa nestačí. Ale můžeme tu s lodí zůstat a po dvou týdnech jít i na břeh a odletět domů.
Vraťme se na Martinik. Kdy vás zastihla karanténa na ostrově a proč jste se nedostali dál?
To bylo v březnu. Již nějakou dobu jsme měli být doma. Letenky jsme měli koupené, poté jsme je ale zrušili. Zůstali jsme s lodí zavření na Martiniku. Všechny okolní ostrovy jsou zavřené, takže ani není kam vyplout.
Jak Martinik, coby jachtaři, vnímáte a jak to tam teď vypadá?
Martinik je pro nás z jachtařského pohledu ideální místo pro delší stání. Dostupnost, vybavenost, servis, náhradní díly, ceny. Vše funguje. Navíc tu máme své známé. Ale život se tu nyní zastavil.
Jak to přesně vypadá?
Všechny specializované obchody jsou zavřené, tedy z části. Existuje zde prodej ze dveří. Stačí prodavačce sdělit, co potřebujete, ona to donese a vy na dálku zaplatíte platební kartou. Restaurace a kavárny byly úplně zavřené. Je to smutný pohled na prázdné prostory bez turistů, bez návštěvníků. Turismus je hlavním zdrojem příjmů, místní marína bez turistů, je marína bez ruchu a zábavy.
Měli jste vůbec přístup k potravinám?
Potraviny zůstaly naštěstí otevřené. Do potravin se stála fronta venku v rozestupech, po vpuštění dovnitř nám zaměstnanec postříkal ruce dezinfekcí a mohli jsme nakupovat. Prodavačky odsunuli za plexisklo, vybavili rouškou, mnohdy i štítem a rukavicemi. Opatření zůstala stejná, ale postupně nastává uvolnění režimu. Restaurace začínají otevírat, sice jen na pár hodin, ale aspoň tak. Konečně nám otevřeli i naši oblíbenou pizzu. Udělali si malé výdejní okénko a pizzu vydávají v krabici. Není si kam sednout, ale večeře je zaručena. Otevřeli i specializované obchody, butiky, potřeby pro domácnost. Dovnitř vás pustí jen s rouškou. Ta zde povinná nebyla, ale vlna uvolnění ji nyní zavedla. Úsměvné. Takže jsem si je na lodi musela ušít.
Zmiňovala jste, že rouška byla tak trochu nepříjemná záležitost, jak to bylo?
Já osobně nejsem zastáncem roušek. Ušila jsem si ji jen z nutnosti a dle návodu na internetu bych ji měla mít dvojitou s možností vložení filtru. Zkusila jsem si ji nasadit a rychle přehodnotila její tvorbu. Je jednoduchá, z jedné vrstvy. Stejně to ničemu nepomůže nebo nezabrání. A vůbec se v tomto horku nedá dýchat. Udivuje mě, kolik lidí zde roušku nosí a situace, ve kterých ji nosí.
Mohla byste to ilustrovat na příkladu?
Kolem naší lodě pluje člun a na něm pár, oba mají roušku nasazenou. Přitom jsou sami, na moři, bez nějakého dalšího omezení. Na břehu má spousta lidí masku za jízdy v autě. Nikdo jiný tam s nimi nesedí. Obecně bych řekla, že nošení roušky převažuje více u obyvatelstva černé pleti než bílé. A občas z nás bílých mají i strach. Když se začalo na začátku vše zavírat, chtěli jsme s lodí odplout na jiný ostrov. Povolení k odjezdu se vyplňuje na počítači, zaplatí se poplatek a pracovník formulář orazítkuje. Ale právě tady jsme tenkrát narazili. Počítač byl vypnutý, pracovnice před námi mávala rukama, ať se vůbec nepřibližujeme, ať okamžitě jdeme pryč. A proč? Koronavirus. Zavřeno! Běžte pryč! To je tak, když jsou lidi vystrašení a vy na lodi o ničem nevíte.
Jak karanténa změnila situaci na lodi?
Musím přiznat, že pro nás se moc věcí, co se týče karantény, nezměnilo. Na lodi jsme zvyklí nakupovat jídlo do zásoby, denně si vařit, péct buchty i český chleba. To není jako doma zajít do obchodu pro každou drobnost a kdykoliv. S lodí kotvíme kousek dál od břehu, nestojíme u mola v maríně, takže pokud chceme na břeh, sedneme do člunu a vyrazíme. Tady se člověk naučí o obsahu nákupu přemýšlet. Také úložný prostor je omezený, loď není nafukovací, bohužel. Například maso kupujeme především mražené, dovezené z Evropy. Čerstvé se tu dá koupit, ale jen v některých supermarketech a jen určitý druh. V tomto teple upřednostňujeme koupi mraženého.
Takže vám nic neschází?
Ovšem, že schází. Hlavně možnost pohybu po ostrově. Je tu ještě tolik míst, která bychom chtěli navštívit, ale musíme si ještě počkat. Nesmíme na výlety do vnitrozemí, k řekám, na pláže. Mít psa, tak ho můžu venčit. Ani děti nemají tu výhodu, že se můžou “venčit“. Takže to pak jsou všichni na lodi, děti se mají učit, rodiče to musí přečkat a své potomky při tom neodložit do baby boxu. Ani psa, ani děti nemáme. Co naopak můžeme, je koupat se kolem své lodě, žádná pláž. Vodní sporty jsou zakázané. Ze začátku jsme se každý den v odpoledních hodinách jeli protáhnout na kajaku. Nechtěli jsme mít ale problémy, tak jsme toho nechali. Občas tu jezdí policejní čluny a výjimkou není ani kroužící vrtulník nad zátokou. Ale pokud člověk rád běhá, tak to v současné době může. To se smí. Kdo tohle vymyslel?
Co vaše sociální vazby a kontakty s ostatními?
Buď jsme na naše známé narazili cestou do obchodu, nebo jsme je navštívili na lodi. Ano, návštěvy cizích lodí jsou zakázané, ale to se zde moc nedodržuje. Vždyť již samotné žití na lodi je taková soukromá karanténa. Někdy jsme šli na návštěvu nahoru, někdy zůstali v našem člunu a povídali si přes zábradlí, skoro jako se sousedy přes plot. Ještě bych zmínila, že při návštěvě ostrova musíme mít u sebe námi vyplněné oficiální prohlášení, kde se uvede důvod návštěvy a v kolik hodin opouštíme loď. Z vyhlášky bychom se totiž měli pohybovat jen v okruhu jednoho kilometru od bydliště a jen po dobu jedné hodiny. Jednou nás na břehu kontrolovala policie, ale stačilo jim jen ústní vysvětlení, že jsme byli na nákupu, a poukázání na tašky s daným nákupem. Občas se jdeme jen tak projít do obchodu, i když vlastně nic nepotřebujeme, abychom se dostali na chvíli pryč z lodě.
Jak vůbec trávíte volný čas?
Toho máme samozřejmě hodně. Na řadu přicházejí opravy a vylepšení, na které předtím nezbýval čas. Ale to přemlouvání se k práci prší, nemůžu pracovat; svítí slunko, je vedro; je poledne, bude polední klid. A však jsme v Karibiku, není kam spěchat. Také se mohu věnovat nově objeveným koníčkům jako je šití, pletení náramků, tvoření dekorací, zdobení ručně dělaných misek nebo jen tak odpočívat a číst si knížku. Nevím, jestli je lepší nic nedělat a odpočívat nebo naopak mít práce nad hlavu a nevymýšlet si blbosti. Funguje nám tu internet, takže i nemalou část dne trávíme na sociálních sítích a pozorujeme vývoj situace doma.
Má tato situace vůbec nějaká pozitiva?
Vše má své pro a proti. Delší dobu jsme čekali na otevření hranice státu Trinidad a Tobago. Bohužel možnost připlutí k nim je zatím v nedohlednu. Trinidad je bezpečné místo pro jachty na hurikánovou sezónu a relativně blízko Martiniku. Rozhodli jsme se pro další francouzský department, který v současné době umožňuje lodím připlout, a tou je Francouzská Guyana.
Proč zrovna tam? U nás to známe jako hodně nepříjemné místo, kam patří i Ďábelské ostrovy.
Je to sice dlouhá cesta do jižní Ameriky, ale můžeme tam s klidným srdcem nechat loď a odletět na pár měsíců domů za rodinou a přáteli.
Helena Králová
• Ústečanka, z Tisé.
• Velkou část roku žije v Karibiku.
• Dlouhodobě pracuje na jachtě v oboru turismu.
13
Čtenář 
Tipy na víkend
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
