Když Martin Krsek nastoupil na denní studium, v práci ho nepodporovali, tak prostě dal výpověď a pracoval na svém snu. Spoustu času tráví v archivech, nebo na místech, kde by se daly najít věci z doby před pádem monarchie a těsně po něm. Jako „vedlejšák“ si ještě přibral práci v komunální politice, kde pravidelně v roli opozičního zastupitele dává zabrat koaličnímu vedení města. To obvykle nesouhlasí s jeho názory, ale jeho odbornost nezpochybňují.

Lidé vás nejvíc znají jako autora populárně naučných článků z regionální historie a muzejníka. Jak jste se k tomu vlastně dostal, co vás přivedlo na dráhu historika?

Byla to moje vášeň od dětství. V době, kdy spolužáci sbírali céčka, já staré mince. Bavilo mě, prohlížet si rodinná alba zachycující ještě předválečné Ústí. V rámci své novinářské praxe v Ústeckém deníku jsem si proto často pro články vybíral historická témata, dělal rozhovory s pamětníky a byl pečený, vařený v muzeu a archivu. Protože jsem přitom občas své dnešní kolegy historiky popudil chybami, nechal jsem si od nich poradit a šel jsem tu historii vystudovat.

Na čem aktuálně pracujete?
Je toho docela hromada, ale je to hromada zajímavých úkolů. Momentálně se podílím například na nové encyklopedii severočeského průmyslu, připravuji projekt pro norské fondy na záchranu a prezentaci památek rodin Schichtů, podobnému tématu se má věnovat i dokumentární film na ČT, kde s autorkou dáváme dohromady námět. Díky velkému ohlasu veřejnosti opakovaně rozšiřuji výstavu „700x Střekov“ o nové zápůjčky a dary, teď už asi naposled, ještě musím v jedné rodině vyzvednout skříň s motivem zříceniny. Zároveň pomáhám kolegům s přípravou dvou nových výstav o skvělém ústeckém fotografovi Jenatschkem a historii ústeckého knihovnictví.

Něco pro ilustraci?
V diáři na následující týden mám: v sobotu prohlídku ústecké Hellerovy vily pro olomoucké architekty, v pondělí záchrana několika „velkoobjemových“ artefaktů pro muzejní sbírky a večer krátký projev o ústecké rodačce a atomové vědkyni Lilli Hornig u pietního shromáždění k holocaustu, ve středu přednáška na univerzitě třetího věku mého kurzu „Náš Ústecký kraj“ a odpoledne ještě komentovaná prohlídka výstavou o Střekovu, no a příští víkend asi natáčení další reportáže pro Toulavou kameru.

Denní studium při zaměstnání dá docela zabrat. Jak jste to všechno stíhal, co v práci, podporovali vás?
V redakci jsem dal výpověď. Už předtím jsem psal externě pro různé časopisy, včetně Reflexu, a tak jsem zkusil živobytí novináře na volné noze. Připravoval jsem třeba několik let historické seriály pro známý český deník. Za dob mých studií vznikl i projekt Ústecká NEJ, na němž jsem pracoval už pro muzeum, nebo kniha Slavné značky pro Ústecký kraj. Přes den jsem chodil do školy a v noci psal.

Byly chvíle, kdy jste si říkal, že toho máte plné zuby, nestojí to za to a že s tím praštíte?
Byl jsem jako v rauši. Hrozně mě to bavilo. A s určitým ostychem a zároveň pýchou jsem si zvykal na oslovení historik.

Jaké období dějin a prostor jsou vám nejbližší a proč?
Zajímá mne hlavně 19. a 20. století. Je to doba, kterou si člověk ještě může ohmatat prostřednictvím pamětníků. Zároveň je to epocha obrovských proměn hospodářských, společenských i politických. A v našem regionu je ještě poznamenána dramatem česko-německých vztahů.

Kdy jste učinil svůj nejvýznamnější objev a jak se to všechno seběhlo?
Zmíním spíš ten poslední z nejvýznamnějších z konce loňského roku. Je to bunda americké armády z druhé světové války, kterou nosila v poušti Los Alamos už zmíněná ústecká rodačka Lilli Hornig při vývoji atomové bomby. Je to jediný předmět v českých muzeích přímo spojený s tajným projektem Manhattan. Podařilo se mi kontaktovat Lillinina syna v USA, když jsem připravoval knihu s kapitolou o jeho matce. Knihu jsem mu pak poslal, byl nadšený. A když jsem ho poprosil o nějakou památku na maminku, vstřícně nabídl onu bundu. Celé to od prvního kontaktu do předání trvalo přes dva roky.

Když jednáte s podniky o možnosti se probrat jejich archivy a sbírkami, jak s vámi spolupracují? Kde vás odmítli a kde vám jdou vstříc?
Hodně záleží na osobních kontaktech. Většinou nám vyjdou vstříc, ale říkají: „Tam už nic nenajdete.“ No, a my většinou stejně najdeme. Jsou ale i místa, kam se nakonec člověk musí prodrat jaksi na vlastní pěst.

Co je na pátrání a bádání nejtěžší, uvedl byste konkrétní příklad?
Pátrání a bádání je ta nejzábavnější část práce. Nejtěžší je to pak všechno zpracovat a publikovat. Vyčlenit si čas, zavřít se, nenechat se rozptylovat jinými výzvami a psát.

Věnujete se i komunální politice, co vás k tomu přivedlo?
Ať už jako novinář nebo historik jsem se svou prací vždycky snažil pozitivně ovlivňovat veřejné záležitosti. Ale v době ústecké kulturní krize v roce 2014, kdy tehdejší vedení města zaútočilo na tvůrčí svobodu Činoherního studia a do vedení našeho muzea dosadilo politického trafikanta, jsem pochopil, že to nestačí.

Hádky s koalicí asi nebudou příjemné, co vás na komunálu v tuhle chvíli nejvíc štve?
Nevadí mi střet názorů. To je přirozené a často i pro výsledek prospěšné. Vadí mi lidé, co žádný nosný názor nemají, vadí mi ignorance odborných argumentů, vadí mi prospěchářství, vadí mi přízemnost.

Jak na vaši práci shlíží rodina, jak to vůbec stíháte skloubit dohromady?
Mám dvě dcery, sedm a devět let a říkají, že moje práce je „fakt dobrá“, že můžou chodit zdarma do muzea. Snažím se být s rodinou o víkendech a být zábavný tatínek a partner. Samozřejmě hlavní podíl na udržování chodu rodiny leží na ženě.

Jaké novinky plánujete do budoucna?
Mám čerstvě sválené téma na novou knihu pro vydavatelství Albatros. Předloni jsem pro ně psal v edici České televize knižní verzi dokumentárního cyklu „Neznámí hrdinové“ s podtitulem „Mluvili i německy“. Teď to bude zase něco z ranku českoněmeckého prostředí severních Čech, ovšem z poměrně neobvyklého prostředí, světa potápěčů. A když to časově zvládnu, mohla by kniha vyjít ještě do letošních Vánoc.

MARTIN KRSEK
• Historik, publicista, zastupitel. Vystudoval regionalistiku a stavební historii na ústecké univerzitě
• Pracoval jako novinář, psal pro různé deníky a časopisy, včetně Ústeckého deníku
• Pracuje v ústeckém muzeu, posledních šest let se angažuje v komunální politice za hnutí PRO! Ústí