Václav Bulánek z Krásného Března má v šuplíku na papíře nepříjemnou diagnózu – roztroušená skleróza.

Takový normální kluk

„Je mi čtyřicet let, jsem invalidní důchodce s hlavou plnou snů. K běžnému pohybu na ulici někdy používám hůl, ale stále chci stačit ostatním, abych mohl pomáhat jiným lidem jako dobrovolník. Jednou bych chtěl o své nemoci napsat knihu, jen tak, aby jiní věděli, jak to začalo. Nebojte se, nebude to žádná odborná studie, jenom takové přátelské povídání o životě. Nikdy jsem nechtěl být velkým sportovcem, ale heslo olympioniků se mi líbí. I pouhá účast může být vítězstvím. To je můj případ," říká Václav Bulánek.

Jeho děda prý hrával dobře fotbal a vždycky chtěl, aby Václav šel v jeho šlépějích On měl rád turistiku a toulky po kopcích s celtou na zádech. Takový normální kluk. Nikdy neměl žádné větší zdravotní problémy, pár škrábanců a dětských nemocí. Pracoval jako počítačový technik, oženil se a má dva syny.

Přechozená chřipka

„Před patnácti lety jsem přechodil opakovaně chřipku a začaly problémy. Vysoké horečky, nakonec převoz do Prahy, kde mi po složitém vyšetření sdělili neuvěřitelnou diagnózu. Roztroušená skleróza. Pak to šlo docela rychle. Další vyšetření a invalidní důchod. To víte, že jsem se snažil bojovat, vyzkoušel jsem všechno včetně léčitelů," říká Ústečan.

Příznaky? Náhlé zhoršení zraku, nejistá chůze, časté močení. V České republice je lidí s touto diagnózou deset tisíc. Příčiny se hledají, stejně jako účinný lék.

„Zapojil jsem se do práce dobrovolníků v jedné sociální agentuře a snažil se být někomu prospěšný. Před šesti lety nějaká odborná komise usoudila, že má snaha o pomoc jiným mi pomáhá v boji s vlastní nemocí a nominovala mne na Cenu Křesadlo 2009. Bylo nás tam tenkrát pět a já jsem byl v rozpacích. Historii této ceny jsem si nastudoval, udělována je od roku 2001. Líbí se mi ústřední heslo. Cena pro obyčejné lidi, co dělají neobyčejné věci. Moc si jí vážím," říká Václav.

Pohyb je důležitý

Jen tak na okraj dodává, že má certifikát cvičitele pro pacienty s touto diagnózou, dochází do Vaňova, kde s několika kamarády vesluje, rád píše.

„Pohyb je moc důležitý, ale ono se to lehce říká a jinak provádí. Mám rád lidi a nesnáším saunu. Když mi pan Janák ve Vaňově jednou říkal, že by mne připravil na velké mezinárodní závody, jenom jsem se smál. Nejsem výjimečný chlap, co má mimořádnou vůli překonávat nesnáze, ale nic nevzdávám. Začnu si psát deník a jednou třeba v mých poznámkách najde někdo požadovanou informaci a můj sen dostane reálné kontury. Nechci stát stranou, budu pomáhat všem," končí své vyznání Václav Bulánek.