Jak sám říká, jde o lehkou a jednoduchou stavbu, která je vůči všem přátelská.

Profesor architektury Rajniš se nechal inspirovat v Japonsku. „Okoukali jsme to na starých japonských stavbách v Kjótu, které nade všechno miluji. Mají tam stovky let staré dřevěné stavby, plně exponované velmi drsnému klimatu. Konečně tedy i my přicházíme do Ústí se stavbou, 
u které nemusíme pochybovat, že nás všechny, v mém případě to není velký problém, přežije," uvedl Rajniš, který vzpomíná na rok 1964.

BYLI JSME MLADÍ A DIVOCÍ

„To jsem, ve spolupráci s Mírou Masákem a Johnym Eislerem, udělal svůj první projekt. Šlo o obchodní dům Máj na Národní třídě v Praze. Dnes, po padesáti letech, bych ty baráky dělal asi trochu jinak, ale prosím, byli jsme mladí a divocí. Uvědomil jsem si, že lidé se těžko smiřují s příliš drsnými architektonickými činy. Zestárl jsem o padesát let a co se nestalo. Památkáři z Máje udělali památkově chráněný objekt, takže jsem jeho hrdým spoluautorem. Je velmi důležité, aby se dělala architektura taková, která se lidem bude od samého začátku líbit. Odporné paneláky, bedny, různé krabice ze skla a oceli, to je sice za dobré honoráře, ale lidi to štve," říká Rajniš, který naráží na současný problém s přístupem do ústecké šikmé věže.

„Stále trvá živá diskuse s hasiči a památkáři. Potřebujeme velkou pomoc města, spolků i občanů k tomu, aby se přidali na stranu těch, kteří hájí zájmy dobrého vstupu na věž. Tedy takového, po kterém se do ní dostanou i lidé mého věku," podotýká 72letý architekt, který věří, že vše dobře dopadne.

„Naše vůle udělat to krásné a dobře přístupné pro lidi je nezlomitelná. My jsme ti, kteří se snaží vrátit architekturu do polohy, kde má být. Kde je přátelským spoluhráčem lidské společnosti. I tahle stavba v Ústí je jeden z kamínků této cesty do budoucna. Mě v podstatě nikdo nezastaví. Když nebude stavba v Ústí, tak to postavím za své peníze na svém pozemku načerno. Ale to je přece zbytečné," dodal s nadsázkou Rajniš.