Jako redaktor Deníku jsem rád kývl na možnost si tento pochod vyzkoušet. Přestože ulice krajského města dobře znám, nebylo to zdaleka tak snadné, jak by se mohlo zdát.

Před začátkem jsem byl docela nervózní, nevěděl jsem, co od tohoto pochodu očekávat. Startovní a cílové místo bylo v atriu ústeckého magistrátu. „Tady máte slepeckou hůl a škrabošku na oči,“ podal mi předměty jeden z pořadatelů. Byl mi ještě přidělen opatrovník, který dohlížel na to, abych se s nikým nestřetl, a četl mi také pokyny od pořadatelů. „Po několika krocích dojdete na místo, kde pochod začíná,“ sdělil mi opatrovník.

Přišel jsem na start a konec slepecké hole jsem podle pokynů vložil do drážky v chodníku, která by měla pomoct v začátku s orientací. Vydal jsem se k prvnímu stanovišti, které bylo poblíž pojišťovny. „Tuhle trasu chodím celkem často, ale fakt netuším, kde přesně jsem,“ honilo se mi hlavou. Prošel jsem „podchodem“ a dostal se k prvnímu stanovišti. Zde bylo v misce několik mincí a úkolem bylo poslepu určit, jakou mají hodnotu.

Nejprve jsem nevěděl, jak se s úkolem vypořádat. Postupně jsem je osahal, ale vůbec jsem netušil, která je která. Po chvilce mě napadlo naskládat je na sebe od nejmenší po největší. Přišlo mi, že podle velikosti by identifikace mohla být snazší. „Tak malou minci nevkládám do nákupního vozíku, takže to bude menší mince než pětikoruna,“ řekl jsem nahlas a přemýšlel, zda je to koruna nebo dvoukoruna. Byť má dvoukoruna po obvodu hrany, pro neškolené prsty je obtížné je poslepu rozeznat.

Po splnění úkolu jsem stanoviště opustil a pokračoval dál k cestovní kanceláři. Zde byl další úkol, odpovídal jsem na otázku, kdy je mezinárodní den nevidomých. Dostal jsem na výběr několik možností, vylučovací metodou jsem se dostal k listopadu, ze dvou dat jsem zkusil 13., což bylo správně.

Boty, šaty a čepici

Zhruba po deseti patnácti krocích podél zdi jsem přišel k dalšímu úkolu. Ten mi dělal velké problémy, měl jsem poslepu obléknout panence boty, šaty a čepici. Nejvíce času mi zabraly šaty, protože jsem nevěděl, jakým způsobem je na panenku navléknout. „Čepici jste sice nasadil naruby, ale to až tak nevadí,“ řekl mi jeden z pořadatelů. Levou botu jsem zkoušel nasadit na pravou nohu. Po chvilce jsem pochopil, že tudy cesta nepovede, a našel jsem správnou kombinaci.

Pro mě poslední stanoviště s úkolem bylo u nedaleké pobočky banky, jenže dostat se tam bylo obtížné. Na tomto úseku není mnoho záchytných bodů, podle nichž se dá orientovat. „Cestou budete muset překonat několik nerovností, jděte tak, abyste se nezranil,“ upozornil mě opatrovník. Po hodně pomalé, opatrné a pro kolemjdoucí asi dost směšné chůzi jsem se dostal k poslednímu stanovišti. Zde jsem odpovídal na otázku, v jakém slohu byl postavený hrad Střekov.

Po odpovědi jsem se vydal kolem kavárny Savoj zpět do atria magistrátu. Tato pasáž byla pro mě nejobtížnější, protože zde bylo hodně lidí a zejména zaparkovaná auta. I díky dobré hlasové navigaci opatrovníka jsem se dostal do cíle pochodu. „Předtím jsem si vůbec nedokázal představit, jak náročná musí být chůze centrem města pro nevidomé. Zjistil jsem, že sebemenší nerovnost na chodníku může být problematická,“ svěřil jsem se organizátorům o sundání škrabošky a mé oči začínaly rozpoznávat barvy okolního světa. Jsem vděčný za to, že zrak mám.