Sanace začala už před více, jak deseti lety, za použití technologie termické desorpce. Zjednodušeně řečeno, rtuť se ze zeminy odpařovala a poté po ochlazení v kapalném skupenství putovala do předem určených míst. Čistá zemina se mohla vrátit zpět. V tom ale nebylo možné pokračovat kvůli tomu, že nebezpečný tekutý kov stále klesal hlouběji, až na nepropustné podloží. Proto společnost zvolila jinou metodu.

Znečištění rtutí je jedním z velkých rizik dob minulých. Řešení, které Spolchemie navrhla, že to prostě zakryje sarkofágem, mnozí kritizují. Vidí to jako pokličku, která nebrání průsakům do spodních vod. Co vy na to?
Jedná se bohužel o zavádějící a nepravdivé tvrzení. K uvedenému naznačenému nezodpovědnému způsobu rozhodování bychom se nikdy nemohli uchýlit, již jen protože nám legislativa nic takového neumožňuje. Vše se řešilo mnoho let dle platných postupů nastavených pro projekty řešení starých ekologických zátěží.

Co tady předcházelo rozhodnutí o sarkofágu, jak jste prozkoumali možná rizika?
Samotnému rozhodnutí o ekokontejmentu předcházela aktualizace analýzy rizik z let 2013 až 2014 (dle obecně platné metodiky stanovené ministerstva životního prostředí zpracovává akreditovaná odborná firma). Důvodem provedení nové analýzy rizik byly především zjištěné nedostatky původní zvolené sanační metody – takzvané termické desorpce a posouzení chování znečištění v čase.

Jan CHARVÁT
• Mluvčí Spolchemie poslední zhruba čtyři roky.
• Vystudoval českolipské gymnázium.
• V minulosti pracoval jako novinář v ČTK, ČT a ČRo.

To znamená, že metoda byla nevhodná?
Během první etapy sanace se ukázalo, že termická desorpce je vhodná zejména pro sanaci písčité půdy a sutí, méně pak pro směs písčitých náplav s jíly, což je případ i našeho areálu. Dále bylo zjištěno, že zatímco analýzy rizik z let 1992 a 1994, podle kterých byl zpracován původní sanační projekt a technologie, nalezly rtuť ve vysokých koncentracích v povrchových vrstvách, aktuálně se v povrchových vrstvách nachází méně než patnáct procent celkové kontaminace.

Co to způsobilo?
Postupné pronikání rtuti do větší hloubky, zatímco na povrchu po skončení znečišťování na počátku devadesátých let se koncentrace rtuti významně snížila. Původní projekt sanace by tak vyčistil jen povrchové vrstvy do hloubky jednoho až pěti metrů a většina rtuti by tak na lokalitě zůstala a to nijak nezabezpečena. S tím jsme se samozřejmě nemohli smířit.

Neznamenalo by to, že rtuť by přesahovala povolené limity několikanásobně?

I po sanančním zásahu by zůstaly v půdě koncentrace rtuti vysoko nad limity pro průmyslově znečištěné půdy. A při jakýchkoliv dalších stavebních pracích by vznikal jak problém s ukládáním stavebního odpadu, který by bez dalších úprav nebylo ani možné uložit na skládku ani jako nebezpečný odpad.

close Spolchemie. info Zdroj: archiv Spolchemie zoom_in

Jaké jste tedy přijali opatření?

Na základě aktualizované analýzy bylo rozhodnuto o změně koncepce za účasti všech zainteresovaných stran – počínaje ministerstvem financí a ministerstvem životního prostředí, krajským úřadem, ústeckým magistrátem až po Českou inspekci životního prostředí. Přijaté rozhodnutí pak vyplynulo ze zohlednění všech pro a proti i možných způsobů sanace rtuťových lokalit, včetně časové a technické náročnosti, rizik plynoucích z vlastní sanace i budoucího stavu lokality.

Někteří lidé si ale myslí, že je lhostejné, nakolik jsou provozy chemičky bezpečné, když pod sebou máte tikající ekologickou katastrofu s tím, že v době, kdy už víme, že voda nám bude v blízké době scházet čím dál víc, je nepochopitelné, že se o něčem tak polovičatém, jako je zakrytí nebezpečné rtuti sarkofágem, vůbec bavíme. Co byste na to řekli?
Domnívám se, že tento názor vznikl bohužel špatným pochopením toho, co technologie ekokontejmentu (sarkofágu) vlastně v praxi znamená. Voda je i pro naše podnikání klíčovou surovinou a pro její ochranu děláme maximum, jak ostatně dokazuje každoročně zveřejňovaná zpráva o vlivech našeho hospodaření na životní prostředí. Doba, kdy průmysl mohl ničit životní prostředí je naštěstí již nenávratně pryč.

Co to tedy znamená, vysvětlíte to?
Jedná se o ve vyspělém světě vcelku obvyklé řešení pro určité typy kontaminace půdy. Platí to nejen pro rtuť a volí se pro lokality, kde je jiný způsob řešení nejen nepřiměřeně nákladný, ale hlavně technicky obtížně realizovatelný, nebo tam, kde může dokonce sanačním zásahem dojít k další kontaminaci či přenosu znečištění. Ekokontejnment (sarkofág) je založen na důsledné celkové izolaci znečištěné oblasti od okolního prostředí. Základním předpokladem je přítomnost geologické vrstvy, která je nepropustná pro podzemní vody a která vytvoří dno sarkofágu (bazénu).

Jak to myslíte, bazénu?

Jednoduše. Šíření znečištění po této nepropustné geologické vrstvě se pak zabrání vybudováním obvodové nepropustné podzemní těsnící stěny, která je zapuštěna do nepropustné geologické vrstvy – dna sarkofágu, čímž vznikne jakýsi bazén, který kontaminaci bezpečně izoluje od okolí.

Jaké materiály a postupy se pro to volí?

Pro vybudování těsnící stěny lze aplikovat několik postupů a materiálů, které se volí dle situace na sanované lokalitě. Úplně posledním krokem je vytvoření zmíněné „pokličky“ o které byla řeč, tedy finální uzavření kontaminace v sarkofágu ze shora tak, aby bylo zabráněno přenosu obsahu do okolního prostředí, především vymývání kontaminace srážkovými a podzemními vodami v povrchové vrstvě. Na této pokličce pak je možno bez dalších ekologických a bezpečnostních rizik provést výstavbu lehčích objektů pro skladování nebo lehkou průmyslovou výrobu a služby.

Tím to tedy končí na další stovky let?
Nikoli. Zcela zásadní je skutečnost, že vybudováním sarkofágu – ekokontejnmentu vlastní sanace lokality nekončí. Po jeho uzavření je potřeba jej nejen monitorovat a kontrolovat, ale průběžně udržovat a provozovat dle stanovených podmínek. O funkčnosti podobného řešení se občané Ústí mohou přesvědčit na příkladu nedaleké bývalé skládky Chabařovice, kde byl podobný systém proveden v letech 2002 až 2008.