Například 4. září 1945 bylo vydáno tehdejší Okresní správní komisí (OSK) potvrzení, že Marie Oysová bydlící v Labské ulici na Střekově, „nesmí být ze svého bytu evakuována, protože manžel sloužil v zahraniční armádě a vrátí se v krátké době." Od června 1945 docházelo k odsunu či k evakuaci Němců do Německa podle toho, kdo který z těchto dvou termínů používal v korespondenci.

Snaha o povolení

Šlo o místní odsuny, které neměly ještě nic společného s dohodou velmocí z Postupimi. Protože oficiální odsuny Němců do Německa začaly až na jaře 1946. Němci se snažili, aby získali různá povolení a výjimky. Mnozí se snažili prokázat svou antifašistickou minulost. Byť třeba žádnou protinacistickou aktivitu nevyvíjeli.

Své pomůcky si chtěli odvézt i ti, kteří se zabývali zdravím zvířat a lidí. Například veterinář z Velkého Března Rudolf Schmerkofský požádal okres v Ústí o povolení k vývozu veterinárních léčiv a nástrojů o váze asi 50 kg. Na okresu zaevidovali žádost 4. září a 9. září bylo povolení vystaveno. Ze seznamu byly vyškrtnuty veškeré léky a některé nástroje nebo byl snížen jejich počet.

Staré jízdní kolo si mohla do Německa odvézt Pavla Schiffnerová. Požádala o to, neboť jako ošetřovatelka je ve službě volána v nutných případech k pacientům, a to vesměs na venkově, kde není jiného rychlého spojení.

Nemalé starosti měli i čeští starousedlíci a noví Češi, kteří zabírali německé majetky jako národní správci. Na jedné straně měli obavy z krádeží a požárů ze strany Němců, ale ještě větší strach měli z loupežných nájezdů sovětských vojáků. A z útoků skupinek kdovíjakých válečných tuláků zběhů.

Vznik domobrany

Proto vznikala ozbrojená domobrana. Částečně byla tolerovaná a v některých oblastech přímo podporovaná vedením ústeckého okresu.

V září mělo být podle okresních úředníků již poměrně bezpečno a stráže měly ukončit svou činnost. Proto se setkáváme s žádostí ze dne 4. září 1945 z místních výborů a komisí (MSK a MNV) v obcích Sovolusky, Radešín, Libov, Lipová a Německé Chvojno.

V jejich žádostech se píše o obavách „budou-li tyto stráže staženy." V žádosti se mj. píše, že po stažení hlídek by lidé nechodili na pole, protože by se báli, že až přijdou z pole domů, budou mít příbytky prázdné, „což by nebylo poprvé ani naposledy." Na konci zářijové žádosti je budovatelské alibi: „… žádný z těchto strážných nezahálí a přikládají sami ruku k dílu, poněvadž jsou si vědomi, že na každém jednotlivci záleží a tím i na zdárném výsledku našich žní." Ústecká OSK ale napsala 20. září krátké sdělení na čtyři řádky těmto obcím, že žádosti nemůže být vyhověno.

Proto ještě nějaký čas žili lidé na venkově v dost velké nejistotě, kdo je kdy navštíví. Většinou místní a okresní instituce chtěly po vedoucích pracovnících firem a národních správcích malých živností, aby vyplňovali a nosili na úřady různé dotazníky a hlášení. Občas ale také mohli správci i něco dostat.

Příděl materiálu

Potěšeni byli proto někteří čtenáři, když si otevřeli místní „Předvoj" č. 20, kde ve středu 5. září 1945 na straně 3 četli, že se mohou přihlásit a něco dostanou: Příděl materiálu dostanou zámečníci a příbuzné živnosti, klempíři a instalatéři. „Přihlaste se ihned v úřadovně okresní jednoty. Příděly nevyzvednuté do 14. září propadají." Také obuvníci obdrželi adresy firem, kde si mohli vyzvednout příděly.