Říční „šífy“ kotvily od Vaňova po Krásné Březno a nejeden z nich postavili v jedné ze tří zdejších loděnic. To už je sice všechno dávno pryč, ale na zašlou lodní slávu se zachovala v městském muzeu celá řada památek. Teď získalo další stroj, který vyráběl řezivo právě pro stavbu lodí, takzvaný katr. Patří k nejtěžším muzejním exponátům a hýbat s ním mohl jen výkonný jeřáb. Než se dočká restaurování, bude prozatím odpočívat v novém depozitáři.

Muzejníci vyzvedli stroj před několika dny z Muzea v přírodě Zubrnice, kde odpočíval třicet let. „Všichni jsme se u toho pěkně zapotili. Váží totiž k deseti tunám. Ze zubrnické stodoly se litinové monstrum přestěhovalo do bývalé trafostanice ústecké chemičky, která bude v budoucnu sloužit jako velkokapacitní muzejní depozitář,“ vylíčil ředitel Muzea města Ústí nad Labem Václav Houfek.

Katr představuje památku na specifický obor ústeckého regionu. V budoucnu by se mohl dočkat zkompletování a vystavení, třeba v rámci zvažovaného technoparku u střekovského nádraží. Starožitné katry mohou milovníci historické techniky obdivovat například na pile v Niederschöně u Drážďan nebo v Michelově mlýně v Münchau nedaleko Bad Kissingen. Tři nejvýznamnější loděnice stály podél břehu mezi Ústím a Děčínem a všechny měly podobnou pilu.

Ilustrační foto
Restaurace chtějí ve čtvrtek otevřít. Situace je tragická, říkají provozovatelé

Není divu, že tu bylo tolik loděnic. Na přelomu 19. a 20. století totiž prošel ústeckým přístavem největší objem zboží v monarchii. V roce 1903 se zde otočilo 7 tisíc lodí s nákladem 3,6 milionu tun, o milion více než v italském Terstu. Žádný přístav neměl tak obrovský význam pro Rakousko-Uhersko jako ten ústecký. Dokonce ani námořní v Terstu. Ústí dokonce získalo přezdívku Malý Hamburk. Co se týče převážených surovin, hned za uhlím stál na druhém místě cukr. Labské „šífy" ho transportovaly statisíce tun ročně. Velký zájem panoval i o ovoce, zejména jablka a hrušky ze sadů v Českém středohoří. Z ústeckých přístavů pak čluny pluly do Hamburku. Část zboží putovala po moři do Holandska, ostatní do Británie či Orientu a dál. Ve 20. století lodníci užívali tažné parníky a systém řetězové vlečné plavby. Tak obrovské množství nákladu přitom museli v té době nakladači přeložit ručně. Plná kolečka před sebou dělníci tlačili nad hladinou řeky po úzkých fošnách. Loď s nosností 500 tun nakládali celé tři dny.

Teprve těsně před 1. světovou válkou převzaly jejich práci parní jeřáby. Práce dělníků patřila ke slušně placeným. Překladači si ovšem příliš peněz neužili, jelikož vozili naložená kolečka „pod parou" a často je vyklopili do vody. Škodu jim zaměstnavatel pak strhával ze mzdy. Ostatně, byla zde i námořnická hospoda postavená nejdál od moře.

Katr, který tuto slavnou ústeckou dobu „pamatuje“, pochází z děčínské loděnice, ale podobné nebo dokonce stejné sloužily i v Ústí. „Krátce po revoluci ho získal zakladatel zubrnického skanzenu František Ledvinka. V loděnici ho likvidovali a člověku, který ho měl odvézt do šrotu, to přišlo líto a přivezl ho k nám. V expozici venkova ovšem nebylo pro stroj tak impozantních parametrů uplatnění, máme k instalaci připravený mnohem menší," popsal okolnosti nabytí technické památky kurátor Muzea v přírodě Zubrnice Karel Konopka.

Město Ústí nad Labem. Ilustrační foto
Velké rekonstrukce silnic v Ústí nad Labem? Na to příští rok zapomeňte

Stěhování stroje ale rozhodně nebylo jednoduché. Auto s hydraulickou rukou se navíc v Zubrnicích nevešlo do vrat historické stodoly, a tak museli muzejníci břemena přiblížit k jeřábu ručně. V prostorné bývalé trafostanici už šlo skládání o něco snadněji. „Byl rozebraný zhruba na třicet částí, z nichž sotva polovina váží pod sto kilogramů, proto jsme pro transport většiny museli použít hydraulickou ruku. Nejtěžší byl litinový rám s hmotností tak tří tun a délkou bezmála čtyři metry,“ přiblížil náročné podmínky transferu vedoucí historického oddělení ústeckého muzea Martin Krsek.

Stroj vyrobila proslulá strojírna a slévárna Gebrüder Lein v Pirně zřejmě kolem roku 1900. Majitel děčínské loděnice Josef Walter si ho nejspíš pořídil při budování nového areálu v Křešicích v letech 1890 až 1903, kam musel kvůli stavbě přístavu v Rozbělesích přestěhovat starou loděnici svého otce. Obří katr dokázal pořezat kmeny o průměru přes jeden metr. Výsledné fošny, prkna a trámy sloužily ke stavbě dřevěných i ocelových labských člunů, třeba roku 1908 pro největší říční člun své doby Meteor o délce 84 metrů, nebo během let 1937 až 1938 pro motorové lodě Baťa I. a Baťa II.

Dnes z loděnic funguje už jen poslední, v Křešicích. Ta ve Valtířově se proměňuje v kemp a v Olšinkách dlouhodobě chátrá. Úpadek ústeckého přístavu přišel s vynálezem briket, kdy už nebylo uhlí tolik zapotřebí. Přístav tu sice zůstal, ale jeho význam dosahuje už jen zlomku toho, čím kdysi býval.