Doba před rokem 1989 je neodmyslitelně spjatá s několika druhy účesů, které musela vyzkoušet každá žena. Celých čtyřicet let socialismu provázela touha dam po výrazných kreacích a kudrnatých vlasech.

V padesátých letech se objevila úprava vlasů takzvanou studenou vlnou, v dalším desetiletí se vlasy tupírovaly do drdolů a vosích hnízd, kadeřnice si začaly vypomáhat příčesy.

Sedmdesátá léta jsou spjatá s trvalou, toto období vyvrcholilo objemnými hřívami dam i pánů v následující dekádě. Objevily se i vizuálně skromnější podholené střihy a mikáda.

Zatímco ženy se nechávaly ovlivňovat trendy a účesy československých, později i zahraničních hvězd, mužské účesy byly daleko konzervativnější a méně výrazné.

Pěšinka na stranu a kotlety

V padesátých letech si muži česali pěšinku na stranu, kontury účesu jim ohraničovaly kotlety, objevila se i móda ležérních kohoutů čili na vrcholu hlavy vyčesaných či stočených vlasů.

Šedesátá léta byla spojená s patkou. Část mužů si v tomto období poprvé nechala pod vlivem západní hudby a protirežimních postojů narůst delší vlasy. Máničky se říkalo zastáncům dlouhých vlasů a ti svůj styl nezměnili ani v sedmdesátých letech, kdy většina mužů nosila vlasy přes uši a kotlety.

V posledních letech socialismu byly oblíbené účesy, které kombinovaly krátký sestřih na vrcholu hlavy a delší vlasy od temene po ramena.

„Na konci osmdesátých let byl u nás oblíbený kudrnatý fotbalista Diego Maradona. Pánové si podle něj nechávali dělat trvalou," vzpomíná kadeřnice Marie Stejskalová na dobu, kdy sportovci začali udávat trendy pánských účesů.

Socialistická léta byla v otázce vlasové kosmetiky nedostatková. V obchodech se dal sehnat lak na vlasy značky Lybar či Taft, zpočátku byly k dostání jen tónovací barvy.

„V šedesátých letech se nosily proplétané drdoly. Vlasy se vyčesaly nahoru, kadeřnice natupírovala jeden pramen vlasů po druhém, propletla tak celou hlavu a stočila je do drdolu. Tento účes jsem si nechávala dělat na plesy," popisuje pamětnice Dobromila Polzerová.

Třpytí se díky vánočním ozdobám

„Tónovací laky neexistovaly, takže když jsem chtěla docílit třpytivého efektu, přinesla jsem si baňku na vánoční stromek a kadeřnice ji rozklepala na prášek. Tím mi posypala hlavu a celé to zastříkala lakem," dodává s úsměvem Polzerová.

Když nebyl po ruce lak, vlasy se tužily pivem, šťávou z citronu nebo cukrovou vodou.

S vlasovou kosmetikou to nebylo nejslavnější. První barvy na vlasy byly nekvalitní, používala se tónovací tužidla, která se po dvou umytích z vlasů smyla.

Dlouho se prodávaly šampony v prášku, které se musely nejprve rozmíchat s vodou. V nezvyklém balení, ampuli, byla k dostání i vlasová výživa.

Postupem času se objevily šampony ve skleněném nebo umělohmotném obalu. Na výběr byl vaječný, kopřivový a heřmánkový. Pamětníkům se určitě také vybaví březový šampon de Miclén v podlouhlé zelené tubě se žlutým uzávěrem od firmy Kozmetika AB Bratislava.

O vlasy se pečovalo také březovou vodou, která tehdy stála devět korun. Osvědčené ale byly i domácí kúry v podobě kopřivových nálevů a žloutkových zábalů.

Starodávné kulmy

Dřevité počátky československé péče o vlasy připomíná i kulma, fungující na podobném mechanismu jako staré žehličky. Jednalo se o železný váleček, který se vložil do kovové schránky. Když se dostatečně nahřál, vlasy se jím natočily. Při kontaktu vlasů s kovem se ale ozývalo hrůzné zasyčení.

Perné okamžiky ovšem dámská kštice zažívala nejspíš i při úpravě studenou vlnou.

„V padesátých letech se objevil přístroj, od kterého vedly dráty. Kadeřnice ho u mých účesů často používala. Na vlasy mi připnula takové zvláštní chňapky, kovové sponky, které byly pod proudem.

Vlasy mi natočila na kolíčky a natáčky.

Potom postříkala vlasy nějakým roztokem, nad hlavu mi přisunula velkou mašinu a nechala ji asi dvacet minut působit," líčí tehdejší celkem složité postupy Dobromila Polzerová.