Rozsáhlý knižní i multimediální fond, řada kulturních setkání, studovna a čítárna ve vilách někdejších ústeckých průmyslníků, externí pobočky, internet. Samozřejmosti na něž jsme si v ústecké Severočeské vědecké knihovně už zvykli.

Skrývá se za nimi ale obrovské úsilí mnoha lidí, které začalo před sedmdesáti lety. První desetiletí její existence ale nebylo jednoduché a úplné začátky nelze, než označit za vysloveně skromné.

V jedné místnosti

Ve vybombardovaném a válkou vyčerpaném Ústí byl div, že budoucí knihovna získala svou první místnost v ředitelně obecní školy (dnes muzeum) v Brněnské ulici už v srpnu roku 1945.

Zde pak sepisoval Josef Petrásek knihovní fondy na jednom ze tří psacích strojů, jež se podařilo zachránit z trosek a zkompletovat v opravně v Pařížské ulici. Jako úplný zázrak pak může působit rozhodnutí Městského národního výboru o přidělení sto tisíc korun na nákup českých knih pro nově vzniklou Městskou veřejnou a studijní knihovnu.

Rada MNV pár dní poté jmenovala do funkce ředitele Františka Hejla. V listopadu se knihovna přestěhovala do ulice Prokopa Diviše. V přízemí nalevo tu bylo umístěno výpůjční oddělení společné pro dospělé i mládež, bez čítárny a bez příruční knihovny.

Po krátké době přibylo malé skladiště a ze dvou místností jednu knihovníci upravili pro katalogizaci a druhou pro manipulaci s knihami. Pro veřejnost byla otevřena 16. listopadu 1945.

Do bývalé kavárny

Knihovní fond ovšem čítal na konci roku 1945 jen něco málo přes 4 tisíce svazků, z toho 2 tisíce zachráněných z bývalé menšinové knihovny. Čtenáři si proto mohli půjčit jen jednu knihu na čtrnáct dní. Přesto sem ve stejnou dobu docházelo 602 dospělých a 86 dětských čtenářů.

Už o rok později dostala knihovna nové prostory v bývalé Foustkově kavárně a cukrárně v Revoluční ulici. Na jejím místě nyní stojí moderní budova České správy sociálního zabezpečení.

O další rok později změnila název na Ústřední knihovna města Ústí nad Labem.

Otevřeno měla pro dospělé šest dní v týdnu, čtyři hodiny denně. Oddělení pro mládež pak čtyři hodiny denně a pět dní v týdnu. Zápisné činilo 10 korun, za legitimaci nový čtenář zaplatil dalších 10 korun, za jednu beletristickou knihu zapůjčenou na tři týdny korunu.

Po únoru

I tak však stále rostl počet čtenářů a na konci roku 1947 dosáhl skoro dvou tisíc. Každý čtenář měl v knihovně vlastní sáček, do něhož se ukládaly lístky vypůjčených knih.

Tento systém knihovníci v podstatě užívají dodnes. Kromě předlické pobočky začaly pracovat pobočky i v Krásném Březně, Trmicích a na Bukově.

První velký předěl čekal na knihovnu v roce komunistického převratu, 1948.

Počet čtenářů překročil dvě tisícovky. Knižní fondy ovšem příliš nerostly, jelikož se změnou poměrů musely zmizet knihy s anglosaskou, americkou, nebo religiózní i legionářskou literaturou a další.

Mimo to ovšem 25. listopadu 1948 rada MěNV rozhodla, že knihovna získá vlastní budovu, bývalou Wolfrumovu vilu ve Velké Hradební ulici. Od té doby začíná pomalu, ale jistě vzestup této úctyhodné instituce.

Rozšiřuje výpůjční hodiny, přibývají pobočky, rostou knihovní fondy, vzniká fonotéka s LP deskami, Čtenářský klub, na návštěvu přijíždí spisovatelé, první Marie Pujmanová, knihovna zakoupí i vlastní Rotaprint na rozmnožování vlastních seznamů četby i plakátů. Místa po knihách anglosaských autorů obsazují díla sovětská.

Pro celý kraj

Na začátku padesátých let minulého století se dosavadní městská knihovna mění v krajskou a přechází pod Krajský národní výbor (KNV) v souladu se směrnicí o organizaci lidového knihovnictví z 21. prosince 1950.

Svou činnost propagovala pomocí diapozitivů v kinech, ve vývěsní skříňce a v ústeckém rozhlasu. Vydala několik tisíc letáčků, které se rozdávaly v kinech. Zakoupila promítací přístroj a promítala pro děti v sobotu odpoledne v čítárně. Pořádala kulturní večery, do ústeckých domovů mládeže zasílala výměnné soubory knih a další.

V 1. patře působilo doplňovací okresní oddělení putovních souborů pro lidové knihovny v osmasedmdesáti obcích, poradna lidové tvořivosti, přednáškové oddělení pro lektory a osvětové pracovníky, diskotéka a knihovna mládeže.

Bohužel, pod dohledem komunistického režimu pracovníci knihovny vyřadili přes osmnáct set svazků politicky nevhodné literatury. Přes všechna úskalí se ale instituce čile rozrůstá a 6. prosince 1953 mění název na Krajskou knihovnu Maxima Gorkého.

První výročí

O rok později poprvé v republice uspořádala spolu se Správou Ústecké dráhy a s podnikem Kniha nový druh propagace literatury: v železničním voze s cestujícími. Ministerstvo kultury pak knihovnu za její práci vyznamenalo čestným uznáním.

V roce 1955 se knihovna a její zaměstnanci ohlíží za prvním desetiletím své existence. Navzdory nepříznivé politické situaci se nemají zač stydět. I v budoucnu získají řadu ocenění. Stále rozšiřují svou činnost, od propagace četby a knižních fondů, přes práci s dětmi, spisovateli a básníky, rozhlasem a později i televizí, po vědeckou činnost a pořádání odborných seminářů a mezinárodních setkání.

Dalších šest desítek let přineslo mnoho změn. V posledním desetiletí hlavně rozvoj internetu i mobilních sítí. I s tím se knihovna vypořádala. Dokázala, že si své místo zaslouží i ve třetím tisíciletí.