Během měsíčního pobytu zde potkal chudáky vděčné za pouhou lahev s vodou. Viděl ale i krásy zdejších národních parků a zblízka fotografoval divoce žijící lemury, nebo chameleony v jejich přirozeném prostředí.

Co vás přivedlo na Madagaskar?
Život sám, který před nás hodí rukavice a je jen na nás, které necháme ležet a které ne. Měli jsme možnost opět navštívit Alžír a vzhledem k lokálnímu počasí i cenám letenek přišla řada na Madagaskar. Kolega a parťák David Surý nebyl proti, tak jsme strávili měsíc v Africe.

Jak vypadala cesta?
Letecky přes Paříž a Seychely až do vnitrozemí ostrova na letiště v Ivatu. Cesta zpět trvala dva dny s noclehem na Seychelách a půldenním čekáním na letišti v Abú Dhábí.

No a cestování na samotném Madagaskaru?
Tam je to úžasný hard core (smích). Třeba třeba tři dny v kuse deset až dvanáct hodin. Téměř nehnutě, v sedě, s batohem na kolenou, bez jídla a pití, mnohdy bez možnosti si odskočit. Prostě nádherná realita Afriky. Kdo neumí „hybernovat", tak téměř není schopný si udržet duševní a fyzické zdraví. Já to ale na cestách miluji. Je to krásná škola, jak brát život takový, jaký je a nezatěžovat se představami, jaký by měl být. Takové zážitky odnaučí člověka sebelítosti.

Madagaskar je unikátní, co z toho jste tam viděl: zvířata, rostliny, geologie?
Unikátní je i ve zvycích. Obzvlášť jeden mi přišel dost destruktivní. Vypalování lesa a strání. Nikde na světě jsem neviděl tolik požárů, jako na Madagaskaru. Hoří pár hektarů napravo, pár hektarů nalevo. Kromě cizinců to nikoho moc nedojímá. Malgaši to tu mají za jakýsi „národní sport" a údajnou tradici, prý k uctění památky předků. Tahle jejich povedená tradice jim zničila už zhruba pětaosmdesát procent původního pralesa. Někde jsem četl, že opětovné zalesnění na původní úroveň by trvalo nějakých dvanáct set let. Jinak jsme samozřejmě viděli všechny hlavní atrakce z říše zvířat: chameleony i lemury. Typické fossy jsme bohužel nepotkali. Národní parky nás ale s kamarádem příliš neberou, takže jsme navštívili pouze jeden v Isalu.

Mají Malgaši nějaký obyčej, kromě požárů, který vás zaujal?
Typické obličejové masky malgašských žen. Zpočátku jsme se domnívali, že má nějaký spirituální či rituální význam. Masku tu nosí snad každá třetí, čtvrtá žena na ulici. Nakonec jsme se dozvěděli, že mají jen kosmetický účel! Chrání pleť před sluncem a napomáhá zesvětlení pokožka. Malgaši totiž pocházejí z Asie a černé Afričany zneužívali jako sluhy a otroky. Proto si zdejší ženy chtějí zesvětlit pleť na obličeji. Aby zakryly svůj společensky „nežádoucí" původ.

Která místa jste navštívili, co na vás nejvíc zapůsobilo?
Když pominu převážně noční požáry, tak dva noclehy ve slumu u příjemného chlapíka Jacka. Vrcholný zážitek celé cesty v městečku Miandrivazo. Dva dny jsme téměř nejedli, protože „veřejná" kadibudka uprostřed hořícího smetiště byla nad naše psychické síly a zcela mimo naučené evropské standardy chápání. Okruh ostrovem, který jsme absolvovali, dosahoval téměř tří tisíc kilometrů. Přesto jsme viděli jen menší část ostrova. Zajímá nás hlavně život a lidé. Krajina a příroda je až na druhém místě. Točili jsme cihláře, jejichž cihlové mohyly stojí hned vedle políček s rýží. Navštívili jsme i školu a způsobili tam malé pozdvižení a totální přerušení výuky. Pluli jsme na piroze a v bohatých vodách Indického oceánu viděli stovky mořských ježků, krabů, hvězdic a poprvé i mořského hada a jakousi mořskou okurku vypouštějící indigové barvivo.

Jak tam vlastně žijí lidé, čím jsou bohatí a čím chudí?
Madagaskar patří k nejchudším zemím planety. Tisíce mikrovesniček rozesetých po krajině uvízlo ve středověku a někdy snad i ve starověku. Všude jsou hliněné i rákosové chýše s ohništěm uprostřed a okny místo komínů. Lidé perou v řekách. Sami si pálí cihly a staví domky. Radují se i z pouhého obdarování lahví s vodou. Bohužel, celou zemi drží v chaosu a bídě korupce. Jediným bohatstvím Malgašů zůstává i v těchto z evropského hlediska otřesných podmínkách dobrá mysl. Úsměvů mají na rozdávání. Od nikoho jsme nikdy nepocítili žádnou nenávist, ani zlobu. Často jsme bez optání vtrhli s kamerou do davu a nikomu to nikdy nevadilo. Spíš naopak, všichni měli z našeho zájmu radost. Že jsme se jich nebáli a neštítili se jim podat ruku pro ně možná byl mnohem větší dar, než peníze. Jelikož sebou vozíme dárky pro stovky dětí, bylo úžasné sledovat jejich rozzářené tváře a spokojené výrazy rodičů.

Co považujete za největší rozdíl mezi nimi a námi?
Asi to není o rozdílu jako takovém. Spíš o tom, že bílý muž, cizinec, jemuž říkají „vazaha" si stále bere víc, než potřebuje. Od dob Východoindické společnosti se tu vlastně vůbec nic nezměnilo.

Madagaskar proslul svým králem Mořicem Augustem Beňovským, uchovávají si místní lidé památku na tohoto Slováka?
Abych se přiznal, já si původně myslel, že to byl jakýsi slovenský Jára Cimrman, fiktivní postava. Ale potkali jsme studenta, který to jméno znal a hovořil o něm s úctou a respektem. Lidé na Madagaskaru ho mají v paměti jako dobrého člověka, kterého zabili Francouzi. Přestože ve své knize do značné míry vypráví příběhy jako baron Prášil, určitě patřil mezi zajímavé osobnosti s neuvěřitelným životním příběhem.

Mluvíme-li o králích, ještě jeden na Madagaskaru získal slávu, totiž král Jelimán… Co na to místní, dospělí a děti?
King Julien, jak ho znají Malgaši, nás přijal v národním parku Isalo a poctil nás svou přítomností během oběda. Krátce zapózoval a pak se opět odebral do lesa. Učil jsem místní děti popěvek „Já tak rád trsám, trsám," a některým docela šlo ho česky reprodukovat. K obrovskému obveselení jejich kamarádů.

Vrátil byste se tam?
Sice mě těší, že jsme Madagaskar viděli a zažili, ale upřímně, nepředstavuje destinaci, kterou bych si šoupl někam vysoko na seznam preferencí. Ačkoliv nikdy neříkám nikdy.

Co máte za plány do budoucna?
Počkáme, co nám život nabídne a co nás „cvrnkne" do nosu. To na svém cestování miluji. Nevědět, kam pojedu příště. Doma vím, co budu dělat zítra, kde budu spát, co budu jíst. Na cestách čekám, co bude a čím mě zítřek překvapí.