Vladimír Cettl vydává autorské kalendáře déle než jednu dekádu a přestože jde o malé limitované náklady, našli si fanoušky v desítkách zemí světa. Nejčastěji jde o fotografie vraků automobilů nebo zachycení veteránského života fanoušků vozů značky Tatra a nejinak tomu bylo i letos.

Zdroj: DeníkPřipravil jste dva kalendáře pro rok 2022. Čím se liší od těch předešlých?
Přestože fotím tatrovky v různých prostředích a při všelijakých příležitostech už dlouhé roky, nikdy jsem nenavštěvoval domácí tatrovácké srazy. Měl jsem to samozřejmě v plánu, ale stále se mi to nějak vyhýbalo. Byl jsem na mnoha tatrováckých srazech v Německu, v Rakousku, zachytil jsem i sraz tatrováků v Los Angeles, ale u nás doposud ne, no a protože jak se říká: odříkaného největší krajíc, tak v roce 2021 jsem jich naopak navštívil hned několik.

Kde jste všude byl?
Zavítal jsem s kamarády Martinem, Kamilem a Dušanem na největší tuzemský sraz tatrovek “Beskydská Rallye“, souhrou náhod jsme se objevili v západních Čechách na opravdu parádním tatrováckém srazu v Chlumčanech a mihl jsem se i na startu tradičního závodu “1000 mil československých“, který sice není jen pro tatrovky, ale zastoupení tam mají opravdu silné.

Poslední práce na výstavě Narušená rovnováha Revisited, kterou zahájili v ústeckém Domě umění v tomto týdnu.
Místo obědů obrazy. Menzu v Ústí přebudovali na laboratoř umění

Tak vás hned napadlo, že z toho bude kalendář?
Ze začátku jsem si tam fotil jen tak pro radost do šuplíku, ale na druhém srazu už mi bylo jasné, že se pokusím o nějaký hezký set fotografií do kalendáře pro rok 2022 a tady je tedy výsledek.

A váš druhý kalendář je také o tatrovkách?
Jen z malé části - motivován určitým dosaženým kulatým výročím jsem se rozhodl trochu bilancovat svou dosavadní „vrako-loveckou“ tvorbu od počátků až do současnosti. Prošel jsem soubory za 15 let a hledal jsem ty nejlepší záběry, prostě „The Best of Wreck Hunter“.

Co jste ve svém archivu našel?
S odstupem času najednou vidím, jak byly některé roky neuvěřitelně plodné! Ale byly i roky, kdy jsem příliš úspěšný v hledání vraků nebyl. Skrze ty fotky se mi promítá, jak někdy k nám štěstí přichází jakoby samo a někdy se asi toulá někde jinde, prostě i ten můj život se vždy odehrával v určitých vlnách.

Daniel Brzák je sportovním redaktorem, externě učí sportovní kroužky a také ve škole.
Bál se ventilátoru, tak zkusil experimentální lék. Stokrát dražší než vakcína

Jak jste vlastně začal s fotografováním vraků?
Systematicky hledat vraky automobilů za účelem fotografování jsem začal v roce 2006, když jsme s přáteli erkaři chtěli najít a zachytit všechny vraky vozů Škoda 110 R Coupé dříve, než prostě zmizí ve starém železe či jako „dárci orgánů“ pro jiné renovace. Už při jednom z prvních fotografování jsem si ale všiml, že vraky poskytují velké množství informací, historických stop a pestrou škálu emocí. Osudy zapomenutých a zanedbaných automobilů v nás samotných probouzejí mnoho otázek!

A pak přišly tatrovky?
V roce 2009 jsem vyfotografoval první vraky tatrovek a zase tím začala jakoby nová éra, nová vlna zájmu, nový lov. Značka Tatra byla od svého počátku vždy velmi inovativní a to jak v technice, tak v designu vozů.

Čím vás tak tatrovky učarovaly?
Nejvíce fascinující pro mne jsou aerodynamické limuzíny se vzduchem chlazeným motorem, uloženým za zadní nápravou. Je to opravdu zvláštní kontrast nacházet tyto stále velmi ceněné vozy ve stavu vraku. Někdy to vypadá, jako bych byl reportérem již probíhající apokalypsy, konce naší civilizace.

Do měděné schránky vedle dopisu uložil duchovní správce všebořického kostela fotografie z rekonstrukce a před rekonstrukcí, dobové pohlednice města a noviny Ústecký deník a Blesk.
Všebořický kostel vydal poklad zabalený v Ústeckém deníku z roku 1992

Kde jste je všude hledal?
Navštívil jsem mnoho slavných „hřbitovů auto-veteránů“ Evropy. Fotografoval jsem ve slavném belgickém Chatillonu, ve švýcarském Kaufdorfu či v největším veteránském vrakovišti Evropy – ve švédském Båstäs, kam jsem se vypravil sám Škodou 100. Cesta tam a zpět měřila úctyhodných 3 600 kilometrů. Pořád mě berou hledání a nadšení lidí, se kterými bych se bez tohoto mého „koníčku“ asi nepotkal. Dokumentuji ta místa a zvláštní situace, protože tento svět prostě mizí a chci jej zaznamenat, dokud je to ještě možné.

Prý vydáváte jen malé série kalendářů, jaký objem si pod tím máme představit?
Letos třeba nečekám jako velká část společnosti žádný boom, takže jsem zadal do tisku jen několik desítek kusů, ale nutno říci, že u autorských kalendářů jsem se nikdy nedošplhal třeba do 100 kusů. Vždy to byly desítky.

A byl o ně zájem?
Ano, je vždy potěšující posílat je do různých koutů světa. Díky těm poměrné skromným nákladům si mohu dovolit stále aplikovat oblíbený sběratelský princip, že všechny výtisky jsou podepsané a číslované. Nicméně musím říci, že v posledních letech se věnuji více už fotografickým publikacím. Letos nám ještě do tisku kalendáře zasáhla papírová krize. V Čechách, ale i v okolních zemích, byl najednou vykoupen papír a tiskárny měly problém uspokojovat objednávky. Nicméně i to jsme zvládli a máme vytištěno, takže jestli někoho tato má tvorba zajímá a oslovuje, zavítejte na můj web www.vladimircettl.com, kde jsou všechny kalendáře posledních let k vidění.