Listopadovou revoluci v roce 1989 prožil Jan Kubata, poslanec a bývalý primátor Ústí, v takzvaném centrálním stávkovém výboru. V té době studoval Pedagogickou fakultu v Ústí (dnešní UJEP). Jak sám v rozhovoru říká, ta doba pro něj byla přelomová a změnila veškeré jeho představy o budoucím životě.

Jak dnes vzpomínáte na 17. listopad 1989, jak velkou roli ve vašem životě hrál?
Hrál pro mě zásadní roli. Přelomovou, měnící veškeré představy o mé vlastní budoucnosti, možnostech i povinnostech. Řekl bych, že je to pro mne nepřenositelná zkušenost s tím největším kladným znaménkem.

Myslíte, že se podařilo splnit vše, po čem tehdy lidé volali?
Jsem přesvědčen, že ano. Máme absolutní demokracii, aniž bychom si to uvědomovali. Máme absolutní možnosti naložit volně se svým životem. Máme odpovědnost vůči sobě samým. Jsem přesvědčen, že se to povedlo.

Můžete to trochu doplnit, nějak nám přiblížit, jak to myslíte?
Podařilo se nám to tak důkladně, že se nám s tím zároveň také povedlo dokonale zapomenout, jak obludné to v mnoha směrech před rokem 1989 bylo.

Asi narážíte na volební vítězství komunistů, máte tedy pocit, že lidé zapomínají příliš rychle?
Myslím že ano. Považuji to za obranu proti své vlastní frustraci z doby, ve které nyní žijeme. Ale vše, co je dnes, je prostě lepší, než to bylo před rokem 1989. Pro mnohé je snazší říct, dřív bylo daleko lepší než si odpovídat na otázku, proč mi dnes není fajn a co jsem udělal špatně. To je vždy těžší.

Jaké z toho máte pocity?
Jaké z toho asi tak mohu mít pocity. Je mi prostě smutno.

Je něco z té revoluční doby, co vám dnes mezi lidmi, či profesně schází?
Mně osobně ponejvíce schází ta vzájemná sounáležitost té doby a snaha býti si nápomocni. To nadšení a schopnost překonávat strach z neznámého, obrovská ochota a opravdu velká pokora.

Nějaký konkrétní příklad z té doby, mohl byste nám ho říci?
Pamatuji si, že třeba ráno pekaři přivezli na klíšské koleje čerstvé rohlíky a za hodinu přijeli uzenáři. Když jsme potřebovali auto, abychom mohli dělat výjezdy, lidé nám přiváželi svoje nebo nám nosili svoje úspory. Všichni tehdy chtěli, aby ten zlý a prohnilý komunistický režim konečně už padl. Ta soudržnost lidí a přátelská atmosféra, to jsou prostě nezapomenutelné pocity.