Kliknutím zvětšíte„Jděte za svým štěstím a budou se vám otevírat dveře i tam, kde předtím žádné nebyly,“ radí americký profesor Joseph Cambell. „Kreativní může být kdokoli,“ je si jist. Na ukázku kurzu zve lektorka a herečka Aneta Pavlová z Prahy, vstupné je 150 korun. Zájemkyně i zájemci se mohou hlásit na dvanáct dílů kurzu a zkusit si i kreativní proces. Registrovat se lze na e-mailu sofija@seznam.cz.
Lektorka Aneta Pavlová dodává: „Umělcova cesta je proces ozdravení našeho vnitřního umělce. Během pravidelných setkání se naučíte vzrušující metody, které pomohou odstranit tvůrčí bloky a osvobodit vaši kreativitu. Posláním cesty je přijmout sebe sama jako umělce, vnímat svůj život jako autorské dílo,“ říká a radí: „Umělcova cesta vás povede k uvolnění od zaběhlých vzorců myšlení. K opuštění starého příběhu, ze kterého se často vytratila radost i smysl. Během 12týdenního procesu hledání můžete začít tvořit svůj nový příběh!“
Bára, účastnice kurzu, je nadšená: „Kurz Umělcovy cesty si mě sám vybral. Při ukázkové hodině u paní Pavlové jsem hned cítila, že jsem tam správně. Jsem vděčná za vnímavý přístup lektorky i schopnost vytvořit svobodné, bezpečné místo ke vzájemnému sdílení i cestu sama k sobě.“
Aneta Pavlová se lektorské a poradenské činnosti věnuje 18 let hlavně v oblasti psychosociálních dovedností: komunikace, rétoriky, rozvoje kreativity, duševní hygieny i práce s tělem. Její studia Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, Akademie múzických umění, Université Michel de Montaigne ve Francii i výcviky a kurzy, jimiž prošla, mají společného jmenovatele: prohloubení zkušenosti i zájem o poznání. Předává je dál v individuální práci i v kurzech. Lektorkou je téměř dvacet let. Zaměřuje se na komunikaci i kreativitu, pracuje s Umělcovou cestou Julie Cameronové. Zprvu jako čtenářka, pak jako účastnice kurzu, nyní jako průvodkyně. Ví, že Umělcově cestě vděčí za to, že vystoupila z role oběti a žije život, který jí dává smysl.
Od března povedete v Ústí v klubu Triksel Umělcovu cestu. Kreativitě se věnujete dlouho. Proč?
Během života zažijeme situace i traumata, ze kterých vytvoříme „program“ o sobě a o světě. Dospějeme třeba k přesvědčení, že nejsme dost dobří, nemáme talent… Skrz takové názory posuzujeme sebe i okolí a taková přesvědčení předurčují náš život. Často už ani neodpovídají tomu, jací jsme a co žijeme, přesto nás ovlivňují. Blokují naši možnost žít smysluplný život.
Lze deaktivovat negativní přesvědčení?
Jsou způsoby, jak je oslabit, uvést do chodu pozitivní změnu našeho „programu“. Uvědomíme si díky nim, že opouštíme přesvědčení, která nám ubližují. Místo toho dáváme pozornost pozitivním přesvědčením, svým schopnostem i talentům.
To se týká každého?
Ano, také já tím prošla. Každý máme svůj příběh, svá negativní přesvědčení, ale jde o to nenechat se jimi brzdit, ztrácet sílu. Necháme-li se jimi ovládnout, nedají mi šanci se nadechnout. Nejjistější je držet se modelu, který zatím nějak fungoval. Zjednoduším se, zploštím, netřeba nic nového zkoušet. Zapomene na svou jedinečnost, kreativitu i na to, že má situace řešení.
Uvedete příklad vlastního negativního přesvědčení?
Je to strach z opuštěnosti. To bylo téma, s nímž jsem se dlouho vyrovnávala. V devatenácti jsem zůstala bez rodiny, doslova na ulici. Jedna věc byla se s tím vyrovnat. Druhá byla to neopakovat. Řešení jsem našla rychle. Ale nahlédnout, proč žiji zrovna to téma, proč to má duše zde a v tomhle životě potřebuje, to bylo na dalších zhruba dvanáct let.
Jakých těch dvanáct let bylo?
Z té opuštěnosti se odvíjely další nepříjemné pocity, zklamání, zrada… Když si je v sobě nesete, lidé okolo vám odehrávají příběhy, ve kterých si je můžete prožít. A vy to téma posilujete, vaše opuštěnost roste. Já ta svá traumata zvládla postupnou prací. Hledáním. Běžné odpovědi klasických terapeutů mě neuspokojovaly. Zůstávala jsem v roli oběti, ve které mi nebylo dobře. Proto jsem hledala pomoc.
Jak?
Určitou dobu mi nepomohly knihy, kurzy, terapie. Pomohlo mi hledat v sobě léčebný mechanismus. Díky tomu se mi sám otevřel léčivý svět imaginací. Neučila jsem se ho, prostě se mi otevřel. Postupně jsem měnila vztah k sobě. Vystupovala jsem vědomě z role oběti. Byl to dlouhý a těžký proces, stálo to za to.
Co jste dělala jinak?
Uvědomila jsem si, že si potřebuji skutečně dovolit být milovaná. Uvěřit, že jsem sama pro sebe ta nejvzácnější bytost na světě a život je můj dar. A mám dalších víc darů, jsem za ně vděčná. A toto si prožít v hloubi své duše, v každé buňce.
Jak byste Umělcovu cestu přiblížila tomu, kdo nemá zkušenost s kurzem ani s knihou Julie Cameronové, na níž je postaven?
Proces trvá dvanáct týdnů, každý týden má téma: třeba nabytí pocitu bezpečí, identity, integrity… Skupina se setkává jednou týdně a při tom je třeba nechat účastníky zakusit téma, o které jde. I techniky, jakými to děláme, jsou tím, čím se od sebe my lektoři lišíme. Úkolem lektora je postarat se, aby se téma týdne aktivovalo. Aktivované téma se člověku v průběhu následujícího týdne ukazuje ve vnějším světě. Protože co mám ve vědomí, to se děje. Kam jde pozornost, tam jde energie. Člověk, který kurzem prochází, to téma může sledovat i zkoumat. Získává dva hlavní nástroje - ranní stránky a schůzky s umělcem, které vedou k tvůrčímu ozdravění.
Napadne vás příklad?
V týdnu hojnosti si mohu třeba všímat stavu svého účtu. Možná zjistím, že mi z něj odchází víc peněz, než kolik na něj přichází. To mě může demotivovat. Ale taky lze poodstoupit a uvidět, že v oblasti vztahů tu hojnost žiji, mám mnoho dobrých přátel. Přichází chvíle pro vděčnost. Pak mohu být vděčná nejen za ty přátele, ale i třeba, že mám peníze aspoň na zaplacení základních účtů… Pomalu mohu začít měnit úhel pohledu a díky vděčnosti otvírat i finanční možnosti.
Když mi z účtu odchází víc peněz, než kolik na něj jde, mohlo by být nezodpovědné to ignorovat…
To, že mi hrozí mínus, může být realita. Ale když se budu kritizovat a dám prostor strachu, nijak mi to nepomůže. Nebudu se cítit bezpečně. Sama sobě bych měla být největší oporou, mohu si být nejlepším přítelem. Je dobré jím být. Přátelské je zeptat se, co mohu udělat, abych byla v plusu. Ale to, že po sobě jdu a vyčítám si třeba nezodpovědnost, není podporující.
Dost lidí prošlo Umělcovu cestu o samotě, s knihou. Jakou přidanou hodnotu mohu čekat od kurzu?
Já sama jsem to udělala asi v roce 2002 a šlo mi to, ale nevydrželo mi to dlouho. Chyběla mi podpora skupiny. Knížku jsem dočetla, vzala jsem si z ní pár technik do kurzů o kreativitě, které jsem vedla, ale v ranních stránkách ani ve schůzkách s umělcem už jsem pak nepokračovala. Můj životní postoj se přenastavil, ale pořád jsem se hodnotila. Můj kritik byl stále velmi aktivní. Informace se mi z knihy nepodařilo zcela vstřebat. To je můj příběh, jiní mohli být s knihou úspěšnější.
Tedy jste šla i na kurz?
Ano. Pak jsem šla na Umělcovu cestu do Maitrey, tehdy ji vedl Jan Vávra. Přišla jsem tam s přesvědčením, že už to vše vím, že mě jen zajímá, jak to dělá někdo jiný. Kurz mi pomohl probrat se a být zase začátečníkem i hledačem. Byla jsem překvapená, co ve mně otevřel.
Proč jste se rozhodla Umělcovu cestu vést?
Díky kurzu v Maitree mám zkušenost, že během 12 týdnů se může zásadně změnit životní postoj i vztah člověka k sobě samému. Není to jednorázová injekce dobrého pocitu z kurzu, po které se zas propadnu do svých starých zvyků, ale že změna, k níž došlo, je trvalá. Vede směrem k smysluplnému životu. Ta proměna je to kouzlo, co mě na Umělcově cestě fascinuje.
Ony propady už se vám nestávají?
Stávají se mi a vím o tom. Dřív se mi to stávalo a nevěděla jsem o tom. Dnes vím, že si mohu vybrat, jestli v tom zůstanu, či budu hledat cestu, jak ven. Vím, že v každé situaci mohu najít východisko, které mi dá smysl. Vím, že se nemusím stát obětí. Nemusím to vzdávat. Mohu tvořit svůj život.
Tvoříte i jako umělkyně?
Mám za sebou dvanáctiletou zkušenost s autorským divadlem, zkusila jsem režírovat, to mne bavilo. Píši knihy – nedávno mi vyšla Kouzelná zahrada pro děti. Udržuji si tak „uměleckou kondici“ a nechávám si dál otevřené dveře pro inspiraci.
Čím jste chtěla být jako malá?
Od malička jsem měla ráda otázky. Nemusel mi je klást nikdo skutečný, stačil mi můj vnitřní hlas. Tak jsem chtěla studovat filozofii, neboť filozof se ptá: „Kdo jsem? Proč tady jsem? Co má smysl?“ A pak hledá odpovědi.
Jak jste se dostala k práci lektorky?
Studovala jsem teologii, po narození syna jsem chtěla navázat filozofií. Tehdy jsem už pracovala a měla vedle sebe praktickou kolegyni, ta mě přesměrovala. Pobídla mě, abych studovala andragogiku (aplikovanou vědu o výchově a vzdělávání dospělých, která respektuje zvláštnosti s tím spojené) i personální řízení; to je taková praktická filozofie. Už na andragogice jsem věděla, že chci být lektor a učit komunikaci i rétoriku. A tak jsem se účastnila při studiích ročního výcviku lektorské práce a v roce 2001 realizovala své první školení. Byla jsem temperamentní, plná energie, chtěla víc proniknout do neverbálních způsobů komunikace, zajímala mne práce s hlasem i dechem. Tak jsem po ukončení studií na Filozofické fakultě šla studovat herectví i autorskou tvorbu na DAMU. To jsem končila v roce 2011 a otevřela svou první Umělcovu cestu.
To je už deset let. Je Umělcova cesta 2020 jiná než tehdy?
Měla jsem štěstí být v zahraničí, což mi umožnilo reflexi toho, co vše se v posledních Umělcových cestách odehrálo, co mohu za sebe jako průvodce posílit a co je třeba měnit. Herecké techniky, se kterými jsem ráda pracovala po DAMU, jsem dokázala lépe přizpůsobit pro tento kurz. Díky jógovým výcvikům a bioenergetice jsem získala nové způsoby práce a tak mohu při provázení lidí proměnou užít širší škálu nástrojů, které „šiji na míru“ potřebám jednotlivých skupin i účastníků. Vždy je skupina jiná a pracuji s novými prvky. Na to se těším.
Co když svého vnitřního umělce probudím, že mi nebude chtít dovolit dělat práci, díky níž platím složenky i hypotéku?
Umělcova cesta podporuje, aby lidé hledali, kým jsou oni a jejich talenty. To neznamená, že hned mají opouštět svoji práci. Pokud mi nyní dává smysl, že jsem manažer v bance, mám rodinu, dům i zahradu; moje děti mají, co potřebují a jsem spokojen, nemusím spěchat dělat něco jiného, ač je to volání mé duše. Mohu pro tu část duše najít prostor a pečovat o ni třeba ve volný čas. Objeví-li možnost ze svého koníčka udělat výdělečnou činnost, je to jen znamení, že jsou dveře otevřeny.
Článek vznikl s použitím rozhovoru s Petrou Dombrovská pro Magazín Maitrea.
1
108
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
