V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás.  Logo Ústeckého krajeLogo Ústeckého krajeZdroj: se svolením Ústeckého krajeVyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

V prvním roce druhé světové války se musela rodina i se čtyřletou Jaroslavou a její o dva roky mladší sestrou vystěhovat z rodného Mukačeva, které bylo tehdy součástí Československa. Území dnes ležící na Ukrajině si totiž nárokovali Maďaři a všechny Čechy z něj vyhnali.

Cesta do Čech byla strastiplná. „Ze dne na den jsme dům museli opustit a hned ráno se hlásit na nádraží. Nevěděli jsme, kam jedeme, co budeme dělat, jak dál žít. Moc jsem se bála, cestovali jsme ve vagonech pro dobytek pouze na slámě. Přes Slovensko nás pustit nechtěli, tak jsme se vlakem kodrcali přes Rumunsko, Jugoslávii a Rakousko do Vídně, kde jsme přespali na internátě a mohli se i umýt. Z ní jsme odjeli do Vápenného Podola u Chrudimi, kde jsme spali v dědečkově domě. Byla to hrozná cesta, pamatuji si to jako by to bylo dnes,“ vzpomíná seniorka.

Vášní Antonína Šotoly byly jazyky a cestování.
Vášní Antonína Šotoly byly jazyky a cestování. Létal hlavně do exotiky

Rodina se většinou stěhovala podle toho, kam tatínek, sloužící jako četník, dostal umístěnku. Z Vápenného Podola se po dvou měsících přemístili do Malče u Chotěboře, kde rodina dostala byt. Přes týden byl tatínek většinou ve službě, v Mukačevu sloužil od vojny. Její maminka ještě předtím, než ho poznala, pracovala ve spořitelně v Praze.

Za pomoc partyzánskému odboji transport do Terezína

Tatínek paní Jaroslavy pocházel z Kroměříže, o maminku přišel ve 4 letech a staral se o něj o sedm let starší bratr. Oba pomáhali na statku. Maminka se jako jedna z osmi sourozenců narodila v malé obci na Chrudimsku.

Tři roky před koncem válečného konfliktu byl tatínek za pomoc partyzánům zatčen a deportován do Terezína. „Na Vysočině se tehdy ukrývali partyzáni, a protože táta často chodil do lesa, měl celkem přehled o tehdejší situaci. Na stanici sice bylo plno Němců, přesto tatínek pomáhal, jak to šlo. Nosil na smluvená místa s tamním lékařem kromě jídla i léky. Partyzány informovali o hrozících zátazích, aby se mohli rychle přesunout,“ ví paní Jaroslava z tátova vyprávění. Pak ale někdo udal hajného a všichni, co pomáhali odboji, skončili v roce 1941 v terezínském koncentračním táboře.

Hajnému v Terezíně Němci slibovali, že když řekne jména spolupracovníků, pustí ho na svobodu. Souhlasil, ale stejně byl v roce 1942 zastřelen. Tatínek v táboře vážně onemocněl a zhubnul na 40 kilogramů. Tato těžká doba zůstává paní Jaroslavě v paměti, bylo to prý hrozné. Z Terezína se vrátil v život ohrožujícím zdravotním stavu, měl strašný kašel, úplavici a řadu dalších nemocí. Léčil se v Praze.

Celoživotní zálibou Radomíra Schoře je rybaření
Celoživotní zálibou Radomíra Schoře je rybaření. Ač je z Moravy, preferuje pivo

„Naštěstí jsme tehdy měli dostatek potravin, lidi nás měli rádi a když tatínka zavřeli, říkali, nebojte se, my vás v tom nenecháme. Za tatínkem do Terezína jsme samozřejmě nemohli, nevěděli jsme, jestli žije či ne. Chodila jsem do 4. třídy a když jsme jednou psali diktát z němčiny, pan řídící odešel ze třídy kvůli telefonu. Když se vrátil, postavil se na stupínek a plakal. Řekl, děti je konec války, můžete jít domů. Písemku jsme zmačkali, hodili do koše a utíkali ze školy. Doma už to věděli, hrála muzika, všichni tancovali. Pak jsme se začali z pochopitelných důvodů učit zase ruštinu. Tehdy jsme nechápali, že už je konec války.“

Režim tatínka zprostil služby

Po válce rodina bydlela v Lipnici nad Sázavou, kde tatínek sloužil jako vrchní strážmistr asi dva roky. Pak si jednou podle vzpomínek paní Jaroslavy pustil jako nestraník pusu na špacír a řekl jim: „Soudruzi, děláte to špatně“, a byl konec. Ze služby byl okamžitě propuštěn, což nesl velmi těžce. „Po přestěhování rodiny do Děčína pracoval u plavební společnosti jako účetní, docházel i k soudu jako přísedící. Maminka byla v Lipnici zaměstnaná na národním výboru jako úřednice, později jako vedoucí závodní kuchyně na překladiště v Loubí u Děčína, odkud to měla kousek domů. Jeden čas byla i v domácnosti.“

Paní Jaroslava se po devítiletce vyučila v Jaroměři a pokračovala na textilní průmyslovce v Ústí nad Orlicí, kde si udělala mistrovskou zkoušku. „V mládí jsem chodila do Sokola, kde jsem trávila hodně času. Dodnes si s řadou kamarádek zavoláme, i když už je nás moc málo.“

Pracovala také jako vedoucí technické kontroly ve fabrice a devět let na poště za přepážkou na několika pozicích, takže uměla zastoupit všechny kolegy. Práce se jí líbila i přesto, že byla zodpovědná i kvůli manipulaci s penězi. „Ještě v důchodu mě prosili, abych jim vypomohla. Šla jsem do něj totiž v 54 letech kvůli dětem, dnes už je to jinak.“

V domově je spokojená

Manžela potkala paní Jaroslava ve vlaku na cestě do školy. Pocházel z Bruntálu a pracoval jako výpravčí. Po roce se vzali a rodina bydlela v třípokojovém bytě v paneláku v Boleticích, kde byl předsedou stavebního bytového družstva.

Početná rodina se 4 dětmi si život užívala, jezdila na dovolené kromě Čech také do Německa, Maďarska. Auto neměli a díky manželově zaměstnání u dráhy především vlakem.

„Manžela pak skolila mrtvice. Dělal totiž hodně noční služby a když přišel domů, hodně odpočíval. Děti už byly větší, jeden z chlapců, prostřední Mirek, nám poté v 57letech také zemřel. Dnes je další syn už v důchodu, třetí pracuje jako strojní zámečník. Já jsem nejdříve bydlela u vnuka ve vlastním bytě, poté u dcery v Mikulášovicích.“

Chtěla ale dceři ulehčit každodenní péči, a tak požádala o pobyt v Domově pro seniory Šluknov – Krásná Lípa. I přes řadu zdravotních problémů je v domově spokojená. „Líbí se mi tu, jsou tu hodní lidé a máme i pěkný kulturní program. Vyhovuje mi tu klid, který tady vládne. Nyní jsem tu přes rok. Dcera si mě každou neděli bere domů do Mikulášovic, takže je to takové zpestření,“ dodává Jaroslava Jersenská.

Domov pro seniory Šluknov – středisko Krásná Lípa
Domov je umístěný na okraji obytné zóny v Krásné Lípě, veškerá občanská vybavenost je v jeho blízkosti. Objekt prošel rozsáhlou rekonstrukcí, většina prostor je bezbariérová. Součástí je také relaxační zóna vybavená altány, lze se tam věnovat procházkám a odpočinku.