„Neviděl jsem nic, ale přesto jsem se nikdy neuhodil, ani do ničeho nenarazil. Neopařil jsem se ani čajem, nerozbil žádné nádobí. Vše bylo jednoduché a automatické. Kromě hygieny po návštěvě toalety lze vše ve tmě zvládnout bez problémů," popisuje Mart Eslem.

Říká se, že nejtěžší bývá první den, než si člověk zvykne na nové podmínky. Platilo to?
Na tmu jsem si zvykl poměrně rychle. Nechali mě prohlédnout si prostory za světla a po zhasnutí nebyl žádný problém. Můj první den byl velice barevný. Viděl jsem různé vize téměř jako na promítacím plátně. Jako v kině jsem sledoval jakési vzdálené světy a kouty vesmíru. Když zmizely, byl pokoj jakoby nasvícený černobílým hologramem připomínajícím bujnou lesní vegetaci. Lehce mě to zneklidnilo a vegetace rychle zmizela. Později mi až bylo líto, že už se nic podobného znovu nezjevilo.

Proč jste se rozhodl strávit týden v úplné tmě?
Život je cesta i hledání. Do tmy mě vedla skutečnost, že stále nevím, kdo jsem a proč jsem tady. Navíc stále tápu v otázce, o čem ten život vlastně je a kam má ten můj směřovat, co je mým skutečným úkolem a posláním. Hlavně však je fajn si dát jednou za čas totální odpočinek.

Ve tmě?
Ano, pobyt ve tmě je k tomu ideální. Doktor Andrew Alois Urbiš, pod jehož dohledem jsem pobyt absolvoval, doporučuje minimálně jeden týden za rok. Ve tmě dochází k jakémusi restartu organismu, bystří se smysly, dočerpávají energetické baterie a celkově se lepší zdravotní stav.

Ve tmě se pomalu rozplývá i vnímání času. Vnímal jste ho zrychleně, nebo zpomaleně?
Velice dobře jsem věděl, kdy je ráno a kdy je poledne. Hlavně na začátku pobytu za mnou ráno chodil doktor Urbiš na „pokec". Potřeboval vědět, jak se s tmou vyrovnávám a zda nejevím náznaky psychických či jiných problémů. Po ranní audienci ve tmě jsem čekal do období okolo poledne, kdy mi přinesli jídlo na celý den. Ve tmě jsem pak jedl dle vlastního uvážení. Nikdy jsem však nesnědl celý příděl.

Zhubl jste?
Po týdnu ve tmě jsem shodil téměř 3 kila. Vegetariánská strava ve tmě dokáže zredukovat váhu až půl kila za den.

Jak se vám ve tmě spalo a vstávalo?
Příliš jsem toho nenaspal. Nebylo možné zjistit, zda je čas na spánek či nikoli. Často jsem proto spal i přes den a v období, o kterém jsem si myslel, že je noc, jsem pak už pochopitelně nemohl pořádně zabrat. Cyklus spánek a bdění se poměrně rozhodil a to byl asi ten největší problém.

Jak jste počítal dny?
Na zdi bylo veliké dřevěné počítadlo a na něm jsem si podle donášky jídla posouval kuličky, abych věděl, kolik dní už ve tmě jsem. Nebylo to nutné, protože jsem i bez toho věděl, co je za den, ale každý takový detail mě aspoň zabavil. Ono je těžké hledat zábavu v naprosté tmě. Doporučuje se totiž nejlépe nedělat vůbec nic. Druhá část „dne" proto byla náročná z hlediska časové orientace a čas se vlekl déle než dopoledne.

Co jinak tvořilo náplň vašeho pobytu v úplné tmě?
Člověk musí být ve tmě pouze sám se sebou a jediný kontakt je s doktorem Urbišem, aby se nemohlo stát, že člověku přeskočí. Terapie tmou spočívá ve smyslové deprivaci, proto tam nelze poslouchat hudbu ani rádio. Jediná výjimka se týká hraní na hudební nástroje. Nesmí však být elektrické, aby neměly žádné světelné kontrolky. Já na nic však hrát neumím, tak jsem tam musel být v naprostém tichu. Pochopitelně je ve tmě velice snadné meditovat nebo aspoň dostat se do hladiny alfa.

Rozeznával jste vůbec stavy bdění a snění?
Často se stávalo, že jsem nerozeznával okamžik, kdy sním a kdy jsem vzhůru. Do meditativního stavu nebo chceme-li do hladiny alfa se lze ve tmě dostat i s otevřenýma očima. Bylo to velice silné a bohužel mě to až vylekalo, takže mé podvědomí hodilo brzdu a za celý týden mi nedovolilo uletět kamsi, kam mě velice silná síla začala tahat. Zřejmě na to ještě nejsem připravený a přijde to snad příště, protože se do tmy hodlám vrátit a těším se na to.

Zase na týden?
Další pobyt chci delší. Vždy se používají násobky sedmi, takže příště se nechám do tmy zavřít na dva týdny. Násobky sedmi vyplývají z dávné tibetské tradice. Jakýmsi vrcholem je 49 dní. To absolvoval i doktor Urbiš.

Naučil jste se vidět ve tmě a jak to fungovalo?
Mnozí lidé říkají, že po pár dnech ve tmě jakýmsi způsobem vidí. I sám doktor Urbiš vždy věděl, kde ve tmě sedím, aniž bych mu to musel říkat. Neviděl jsem nic, ale přesto jsem se nikdy neuhodil, ani do ničeho nenarazil. Neopařil jsem se ani čajem, nerozbil žádné nádobí. Vše bylo jednoduché a automatické. Kromě hygieny po návštěvě toalety lze vše ve tmě zvládnout bez problémů. Pouze po stolici nemá příliš smysl používat toaletní papír a chodil jsem proto rovnou do sprchy.

Jak těžké bylo si opět zvykat na světlo?
Po týdnu přišel doktor Urbiš a požádal mě, abych si nasadil sluneční brýle. Když jsem tak učinil, otevřel dveře na denní světlo a vyzval mě, abych šel ven za ním. První záblesk světla na mě působil jako znovuzrození. Prakticky probuzení do nového života. Hlavou mi blesklo, že to vlastně bylo prožití toho stejného, co jsem zažil při porodu. Rozevřela se tma a skrze úzkou světelnou štěrbinu jsem prošel na svět. Rozhlédl jsem se kolem a celý svět se se mnou točil. Opět jsem rád utekl zpět do tmy.

Co bylo potom?
Poté jsem si ve vile rozsvítil a sbalil si své věci. Pak jsem, stále ve slunečních brýlích, šel s doktorem na snídani. Během ní jsem brýle odložil a bylo vše v pořádku. Dalších 24 hodin jsem však nesměl řídil automobil a vadilo mi umělé světlo, obrazovka televize i počítače. Měl jsem vše lehce zpomalené a často jsem nerozeznal, co je reálné, co ne.

Čím vás pobyt obohatil?
Hodně jsem pochopil, že spousta věcí v mém životě souvisí s egem a nemá přitom se mnou vůbec žádnou spojitost. Honba za neustále něčím novým a jiným je vlastně potravou pro ego a paradoxně člověku vůbec nic nemusí přinášet. V životě mám strach nebo obavu se spoustou věcí prostě přestat a přitom mi nedochází, že se vším jednou prostě budu muset přestat, ať se mi to bude líbit nebo ne. Proč tedy s něčím nepřestat ihned. Mé cestování je hledání. Hledání sama sebe a útěk za svobodou. Je těžké si přiznat, že to je vlastně slepá ulička.

Považujete dneska své cestování za motolici ve slepé uličce?
Tma mi dala signály, abych zpomalil a nebo se úplně zastavil. Tma je pro mě nový začátek a ve tmě leží mé odpovědi nebo aspoň určité návody. Je těžké přijmout, že práce ani cestování není to, proč jsem tady. Je to hozená rukavice do dalšího života. A pokud chci najít klid a své skutečné místo na tomto světě a v tomto životě, musím dál hledat, protože jinak se asi těžko budu zbavovat pocitu, že jsem žil možná zbytečně, možná mylně.

Zní to sice velmi mysticky a přitom rozumně, ale řekl bych, že v tom máte spíš větší „hokej", než před cestou do Beskyd, co myslíte?
Není jednoduché to zatím rozklíčovat, ale smysl to dává, protože jsem toho prožil a poznal už tolik a stále ve skrytu duše cítím nějakou prázdnotu a obavu. Pokud si toto nerozklíčuji, až nastane můj čas, půjdu zpět do tmy s obavou, že jsem něco pokazil a nenaplnil pravý důvod mé existence. Tma je začátek, ale zároveň i konec. Ze tmy přicházíme na svět a do tmy se na jeho konci vracíme. Doufám, že příští pobyty ve tmě mi dají další odpovědi. Třeba budu potřebovat i těch 49 dní, abych našel, co hledám.