„Tato knihovna je moje domácí hřiště, proto tu zavzpomínám ve středu 21. ledna od 17.00 v Churchillově 3 na svých patnáct let na cestách mimo Evropu," slíbil světoběžník, dobrodruh, filmař a fotograf z Ústecka.

Tentokrát to bude trochu jiné, že?
To ano. Jsem knihovně vděčný, že mne v rámci vlastního vzpomínání „donutila" nahlédnout do archivu za patnácti lety mých cest. Byla to krásná práce, bavil jsem se… Bylo to podnětné, nakoplo mě to do příprav dalších projektů.

Je to nemožné

Je to těžké či jednoduché, dostat všechny země za patnáct let do jednoho večera?
Je to doslova nemožné. Díky tomu jsem zjistil, že mám archiv tak obrovský. Odhaduji, že jsou to statisíce fotek, spousta stran textů, filmy z cest… Je to na dva a půl roku čistého času mimo domov. Za patnáct let, kdy jsem poprvé vyjel mimo Evropu, se mi podařilo procestovat všech sedm kontinentů, nyní je to osmdesát sedm zemí světa. Jejich počet není až tak významný, důležité jsou zážitky. Snažím se jet každý rok do jedné nové země. Navštívit místo, kde jsem ještě nebyl, to je můj motor a posun v životě.

Sbíráte ty země?
Ano i ne. Kdybych je ale chtěl sbírat, tak už jich mám za patnáct let dvě stě.

O jakém velkém dobrodružství se návštěvníci diashow dozví?
Bude tam Antarktida, která je stěžejní bod mých cest. Díky ní jsem navštívil celou mozaiku zemí naší planety, Antarktida je jakýmsi mezistupněm mezi zemí a vesmírem. Má všechny aspekty cizí planety, jen v ní nemusíte chodit ve skafandru. To už není svět lidí… Tam si vyzkoušíte, jaké to bylo, když lidé vystoupili na Měsíci, tedy pokud tam byli. Je totiž řada spekulací, že tam člověk nikdy nevstoupil. V Antarktidě třeba kráčíte po povrchu, kde před vámi nikdo nemusel jít a krajina je tam identická po desítky a stovky, někde i tisíce let. To ve městech, kde žijeme, byl každý metr půdy tisíckrát překopaný, přeoraný. Člověk se tam cítí, že tam ani nepatří, je bezmocný. A že vůbec není pánem tvorstva, to jsou hlouposti (smích). Tam jste tak malý, že nic neznamenáte. Ani vy, ani lidstvo, jsme tam něco jako vši v kožichu velký živý bytosti. A je jen na ní, jestli jí jednou dojde trpělivost, „oklepe kožich", vyklepe nás ven, zregeneruje se dalších pár milionů let a znovu nastartuje svůj rozkvět.

Neonemocníte tu

Antarktida je zajímavá, že?
Velice podnětná. Neonemocníte tam, je to inertní prostředí. I když jste mokrý a v mokrých věcech jste v té zimě dny i týdny, na výpravách dokonce měsíce, nedostanete rýmu ani kašel. Už tím je neuvěřitelná, lidi do ní přijíždějí a vyhazují všechny léky. Je to neuvěřitelná část země už jen proto, že je větší než Evropa. A na tak obrovském prostoru člověk nikdy nevystřelil na člověka. Být tam je velký duchovní zážitek, který má klidné a harmonické zázemí.

A řeknete jednu zemi, naprostý kontrast k Antarktidě?
Spíš místo, město Sao Paulo. Dostal jsem se tam cestou do Manausu, ležícího na soutoku Ria Negra a Amazonky. Nějak jsme se tam tehdy zakecali na letišti, uletělo nám letadlo a museli jsme v Sao Paulu skoro den zůstat. Jeli jsme se projet do města, je největší a jedno z nejdrsnějších v Jižní Americe. Je tam zcela běžné ozbrojené přepadení policejní stanice za bílého dne, kolem jsou velké slumy…Vylezl jsem v centru na nejvyšší budovu, poměrně architektonicky zajímavou, bylo pěkné počasí a já se rozhlédl kolem a dokola; vidět je tam až na obzor a na všechny strany. Ale do všech stran tam až na obzor byl jen samý šedý beton. To byl můj nejděsivější zážitek. Říkal jsem si: „Jestli je tohle vize budoucnosti, tak to se máme na co těšit."