"Nápady" nikoho nespasí, je potřeba systematická práce, říká architekt Beneš

Kam se za pět let existence funkce městského architekta Děčín dostal?
Už do výběrového řízení jsem měl připraven koncept uchopení celého města, který jsem v průběhu dalších let dopracovával a prohluboval. Podle toho, jak o městě nyní uvažuji, se v rozplétání léta neřešených problémů dostal opravdu velmi daleko. Práce městského architekta může být obecně vnímána až poté, co se něco podaří dotáhnout, realizovat. V případě koncepčních věcí je to na desítky let, v případě práce s veřejným prostorem a jeho detailem na léta. Dnes už není vidět pouze barva nového zateplení interny, což byla v Děčíně jedna z mých prvních „realizací“, ale třeba také úprava zeleně v okolí Vilsnické spojky včetně grafiky protihlukové stěny, nebo kompletně nová barevnost interiéru divadla. Stále mám velkou radost z otevření horního foyer kina Sněžník a využití tamní skleněné plastiky z šedesátých let. Velký kus práce jsme odvedli v okolí děčínského ČVUT, kde už proběhla výsadba lip a jabloní, a ještě připravujeme výměnu rozbitého asfaltu za kamennou dlažbu s osazením monumentální skleněné plastiky. Radost mi dělá i dosazení sakur ze všech stran Masarykova náměstí, stejně jako jedna vysazená sakura pod knihovnou a postupně realizované úpravy parku v okolí sochy Miroslava Tyrše.

Kvůli fotkám lidé riskují životy. České Švýcarsko to zažívá denně

Věnoval jste se i soutěžím na nové stavby?
Do dalších fází přípravy se sune realizace lávky přes Labe podél železničního mostu, rozpracoval jsem i přístup k Mariánské louce, ale tam by vzhledem k jedinečnosti lokality měla být připravena alespoň vyzvaná soutěž. Letos by měla být realizována i soutěž na Labské nábřeží, kde doufám, že se podaří opět prověřit i širší vazby a návaznosti města na řeku. V procesu je projektová příprava obnovy a zapojení restaurace na Pastýřské stěně do struktury města, s čímž se pojí opětovné propojení se zoo. Za obrovský úspěch považuji práci, kterou jsme s děčínským ČVUT odváděli ve věci uchopení děčínské dopravy, velmi bych si přál, aby spolupráce města se skvělými lidi tam pokračovala. Je třeba pokračovat v postupném rozplétání a dotahování řešení nejproblematičtějších míst děčínské dopravy, a pak vše směřovat ke komplexní změně města Děčína na přívětivé a obytné město krátkých vzdáleností, s níž jsme začali.

Co bylo na práci v Děčíně nejnáročnější?
S mírnou nadsázkou asi těch pět let vůbec vydržet. Byl jsem přijímán s určitou vizí a politickým konsenzem, ale až když jsem s tehdejší primátorkou paní Blažkovou projížděl podrobně město, jsem si uvědomil hloubku a mimořádnou nesnadnost vůbec uchopení, natož řešení děčínských problémů. Po posledních komunálních volbách ale místo rozšíření a zpevnění architektonické agendy a týmu šlo o samou existenci této agendy. V té době se ale ve vedení města ještě našlo dost lidí, pro které tato agenda dávala smysl. Minulý rok mě, nás s projektanty lávky i s Otto Chmelíkem a jeho znovuobnovenou Komisí urbanismu a architektury, stálo extrémní úsilí prosadit u tehdy nového vedení pro nás smysluplné a koncepční řešení vazeb projektované lávky přes Labe na pravý břeh, zejména na Mariánskou louku. Je vcelku běžný stav, že s postupem do funkce mají lidé pocit, že se jim zvyšují kompetence a naším úkolem, tedy v tomto případě architektů, je jen vykonávat svou práci.

Zdroj: DeníkV případě Děčína jsem si na „geniálnictví“, spojené s „nápady“, které ho mají spasit, už tak nějak zvykl. Děčín tak měl podchod na náměstí, výtah na Pastýřskou stěnu, kterým každý Děčíňák jel maximálně jednou, nebo mohl mít z obdobného soudku i lanovku z Mariánské louky. Pokud by si i do budoucna měl Děčín na něco dávat pozor, tak na okamžiky redukce neredukovatelných problémů, které vymisťují z úvah běžný, jednoduchý i nesmírně bohatý a krásný každodenní život. Na ono bagatelizující zvolání: vždyť je to přece tak jednoduché.

Pokud ale něco bylo tak těžké až se to doopravdy nedá zvládnout, tak třeba přesvědčování, že nedokážu nést odpovědnost za rozhodnutí učiněná před mým příchodem, anebo že jsem doopravdy neměl vliv, ani bych třeba nemohl mít, na všechna rozhodnutí a procesy, které město vykonalo. Ani se mi třeba nepodařilo vysvětlit, že práce související s mou agendou si i velká města se samostatnými kancelářemi architektury zadávají z větší části externě – a to mám „doktorskou“ pohádku Karla Čapka velmi rád.

Zima skončila, Krušné hory ale jistě neosiří. Lákají více a více lidí i v létě

Když jste před pěti lety v Děčíně začínal, byl městský architekt poměrně vzácný úkaz i v rámci České republiky. Nyní má vlastního městského architekta podle regulí komory architektů Česká Kamenice, aktuálně běží výběrové řízení ve Varnsdorfu. Necítíte se trochu jako průkopník, misionář moderních postupů?
Po nástupu do funkce v Děčíně jsem si jeden čas dával schůzky s městskými architekty v rámci kraje, mohl jsem si tak udělat celkem dobrý obrázek. Ta poloha jejich práce je různá. Pokud jde ale o způsob komunikace s občany, tak to si jako průkopník – a asi nejen v rámci severních Čech – připadám. Bez hledání produktivních zpětných vazeb se v tak složitém městě jako je Děčín není možné vůbec orientovat. Pořád jsme v Sudetech, kde se stále učíme žít a navazovat na kulturu a historii, která určitým způsobem „nebyla“ naše, je to vlastně jen náročnější, když jsme po roce 1989 „navazovali“ na období svobody před rokem 1948. Misionářem v Děčíně jsem si připadal, když jsem třeba otevíral otázky a témata propojování obou částí města na opačných stranách Labe. Formálně je to jedno město od roku 1942, ale pro skutečné propojení je třeba ještě mnoho vykonat. Řešil jsem tak město s jezem i bez jezu, což vše vedlo k soutěži na lávku přes Labe podél železničního mostu, kdy jsme následně ještě náročně dotahovaly koncepce obou jejích předpolí, protože právě ta jsou pro tuto lávku a propojování obou břehů nejdůležitější. Misionář i v rámci celé republiky jsem u té krajské architektonické agendy. Tam jsem se shodoval s kolegy na akademické půdě, ale i na půdě ČKA, že kde jinde by něco takového mělo vzniknout nejdříve než v tom nejpostiženějším regionu.

Jaká je pozice městských architektů v Česku a na severu Čech?
Městských architektů v Čechách dosud příliš mnoho není. Stovka, dvě. Vždy je zásadním způsobem důležité naladění města na řešení problémů tím poněkud náročným způsobem, tedy pomocí městských architektů. Traduje se, že počátky působení městského architekta Litomyšle v 90. letech byly mimořádně problematické. Dnes je Litomyšl – pokud jde o kvalitu architektury – vzorem nejen pro nás, ale i jako vzorový příklad západ od našich hranic. U měst velikosti Děčína, pokud se pokouší o zodpovědný přístup, vznikají už samostatné drobné útvary, mluvíme o kancelářích architektury nebo architekta. Takovou kancelář bych v Ústeckém kraji přál zejména Ústí, ale možná ještě víc Mostu. V ústeckém kraji je statut městských architektů různý. Nejlepší mají tam, kde byla výběrová řízení poměrně nedávno – Česká Kamenice, Louny.

Jedním z úkolů městských architektů je podněcovat veřejnou diskuzi o architektuře a urbanismu a celkově zvyšovat obecné povědomí o těchto oborech. Jak se to dařilo v Děčíně?
Už od začátku svého působení ve městě mám FB stránky, web. Otevřel jsem pro Děčín pořádání Dne architektury, jehož se v průběhu let na přednáškách a procházkách účastnily stovky lidí. S Děčínsko-podmokelskou vlastivědnou společností jsme v tom prvním děčínském Dni architektury jezdili vlakem děčínským trianglem, na druhém ročníku jsem připravil tak architektonicky nabitý program, že byl nejbohatší hned po Praze a Brně. Mimo to jsem podnikal desítky procházek, besed po kavárnách, přednášek. Vždy pro mne byla důležitá zpětná vazba, jak lidé vnímají prostředí, ve kterém žijí, jak je ho možno měnit pro ně co nejadresnějším způsobem.

V Ústí se snídalo s Deníkem. Každou minutu prodá naše vydavatelství 102 titulů

Nově by měl funkci městského architekta zastávat úředník, který má částečně mít na starosti i agendu územního řízení. Je to adekvátní přístup ve městě velikosti Děčína?
Otázka je, kam občané chtějí, aby Děčín v otázkách kvality urbanismu, architektury a práce s veřejným prostorem směřoval. Pokud je ale vypsáno výběrové řízení, ve kterém uchazeči nemusí předkládat portfolia svých profesních zkušeností, aby bylo možno vyhodnotit, zda mají k práci v tak velkém a složitém městě jako je Děčín dostatečné kompetence, nebo aby uchazeči rovnou měli zadána problematická místa k řešení, je otázka, jaké místo ve struktuře úřadu tato činnost zaplní. Byl jsem účasten v komisi mnoha výběrových řízení na městského architekta a zájem a prestiž potenciální uchazeči vyhodnocují dle náročnosti kritérií, složení hodnotící komise. Nezřídka se pak stává, že kvalitních zájemců jsou až desítky. Děčín je ale už tak velké město a problémy jsou tak komplexní, že by měl hledat nějakou variaci kanceláře architektury se svébytně koncipovanou náplní práce. Tam někam od počátku směřovalo i mé působení v Děčíně, určitě by to nemuselo být tak velké, jako je tomu v Liberci nebo ve Varech, základem by musela být opět otevřená a velmi dobře vedená debata o této problematice. K tomu v Děčíně zatím nedošlo.

Po vypovězení smlouvy na městského architekta končí vaše působení na děčínském magistrátu. Ústecký kraj ale nepouštíte nadobro. Jaké bude vaše další působení na severu Čech?
Na sever Čech jsem se dostal do výběrového řízení na pozici městského architekta vlastně náhodou, na doporučení kolegů. Že po několika letech budu řešit problémy celého kraje, které vnímám jako jedny z nejkomplexnějších a nejsložitějších u nás, mě tehdy ani nenapadlo. Na kraji jednak rozvíjím agendu „krajskou architektonickou“, v roce 2019 jsem se stal prvním architektem u nás, který se do takové agendy reálně pustil. Nyní pod panem radním Riegrem. Zároveň se starám o agendu zejména urbanismu, krajiny, ale i práce s ikonami kraje v rámci agendy transformační. Ta se pod paní radní Dvořákovou jako jediný strategický projekt plánu spravedlivé transformace dává dohromady od počátku minulého roku. V Děčíně je ale stále řada lidí, kteří by rádi, abych i v budoucnu zhodnocoval svou velmi náročně získanou akumulovanou zkušenost s živou strukturou města. Na jedné straně dokážu uvažovat o Děčíně ve složitých koncepčních souvislostech, na druhé straně se přistihnu, že se orientuji skoro už v každé ulici.

Jaká je budoucnost Ústeckého kraje z pohledu rozvoje celého území?
Potenciál Ústeckého kraje je v mnoha ohledech mimořádný. Monumentální krajina, historicky jeden z kulturně i hospodářsky nejvyspělejších regionů. Dnes bude záležet především na lidech, kteří v něm bydlí, jak budou tyto potenciály proměněny. V přípravě jsou široce a produktivně založené participační procesy. Co k tomu můžeme připravit, jsou maximálně efektivně a produktivně designované procesy založené na mimořádně pečlivých analýzách.

Lidé se bojí nedostatku a drahých energií. Zásobují se dřevem, cena letí vzhůru

Jedním z hlavních témat budoucnosti kraje je rekultivace po těžbě hnědého uhlí. Jakým způsobem by se k této problematice mělo přistoupit a jakým se přistupuje? Je zvolen správný postup?
Do nedávné doby byl dle příslušných zákonů návrat posttěžební krajiny do struktur krajiny a zejména osídlení ponecháván na obcích, na jejichž katastru se ta která oblast nachází. Tento přístup byl neudržitelný a tak si na svá bedra Palivový kombinát Ústí před několika lety vzal přípravu soutěže na okolí jezera Milada. Výsledky následné soutěže zastoupené týmy z celého světa dopadly velmi dobře. Tímto způsobem, kdy se koncept návratu posttěžebních území řeší důsledně, koncepčně, v adekvátních souvislostech, je třeba řešit dál směrem na západ podkrušnohorské pánevní oblasti. Zatím se tak moc nepokračuje, u mosteckého jezera je to trochu náhodné, centrální oblasti mezi Mostem a Chomutovem, kde by se měla z provozovaných dolů těžba ukončovat nejdříve, ve svých vizích postrádají nadmístní kontext. Hodně si slibujeme od strategického projektu, který kraj podal do programu fondu spravedlivé transformace, řešící přechod do doby „po uhlí“. Mám tam na starosti jeho čtvrtý pilíř věnující se plánování krajiny a osídlení. Právě v současných měsících dokončujeme po náročných konzultacích rozvrh činností celého kraje na příštích pět let. Sídlo této instituce by mělo být v rekonstruované škole ze sedmdesátých let v Ústí. V procesu je na tento objekt soutěž dle regulí ČKA.