close Logo Ústeckého kraje info Zdroj: se svolením Ústeckého kraje zoom_in V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

Na svém životě by nic neměnil. Miroslav Huml, který nyní po zdravotních problémech žije v Domově sociální služeb v Meziboří, je spokojený. „Ještě aby se mi zlepšilo zdravíčko, a bude to ideální. Pak s pejskem vyrazím na chalupu, kterou mám v malé vesničce nedaleko Manětína na Plzeňsku,“ usmívá se. Na chalupě je prý pořád co dělat, ale teď trochu pustne. „Spoustu věcí jsem si tam dělal sám a dost jsem díky tomu i ušetřil.“

Jeho tatínek z krajské metropole na Labi pocházel, maminka se narodila ve Volduchách na Rokycansku a poté se přestěhovala do Ústí, kde se seznámili. Pan Miroslav tu měl i všechno příbuzenstvo, a tak se sem často vracel na návštěvy. „Do mých dvou let jsme tam bydleli ve střekovské Kubelíkově ulici. Byly tam krásné staré byty s vysokými stropy a z vyprávění si pamatuji, že jsme doma ani neměli teplou vodu. Ale teď tu ulici zrekonstruovali a pěkně prokoukla,“ říká pan Miroslav a na terase mezibořského domova upíjí vodu.

Stěhování kvůli rodině

Do Meziboří se rodina přestěhovala kvůli vztahům mezi příbuznými. „Táta chtěl být co nejdál od rodiny a tady v městečku mu nabídli místo a byt. Jezdil buldozerem a bagrem. Maminka je vyučená kožešnice a řemeslem se i živila. Tady v kožešnictví šila kožichy, čepice a veškeré oděvy, o které byl zájem. Předtím pracovala jako šička v Dehoru v Litvínově ve výrobě stanů,“ vzpomíná pan Miroslav.

Na sever Čech má úzké vazby i proto, že tu prožil většinu života. V Meziboří chodil na základní školu, pak vystudoval gymnázium v Litvínově a přijali ho na vysokou školu v Plzni, kde stihl tři roky na elektrotechnické fakultě. „Školu jsem nedodělal, vrátil se domů a dva roky pracoval v chemičce v Litvínově na dělnické pozici. Nakonec mi to nedalo a po dvouleté vojně jsem šel zkusit vysokou školu stejného zaměření v Praze. Zase jsem vydržel jen tři roky a studium přerušil,“ vysvětluje s tím, že už byl starší a studium bylo také finančně náročné. Navíc školy těsně předtím nechal jeho kamarád, a tak zůstal v Praze sám.

V chemičce udržoval zařízení na úpravu močoviny deset let, dokud ho neoslovil kamarád, jestli s ním pan Miroslav nechce ve fabrice spravovat telefonní ústřednu. Rád souhlasil, k oboru měl i vzhledem ke svému vzdělání blízko a také ho ta práce bavila.

Starosta v Meziboří

Když byl v roce 2006 mezibořský starosta zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jako kamarád mu pan Miroslav povídá: „Nemůžeš přece sedět na dvou židlích. Odvětil mi, ať to tedy jdu dělat místo něj. Hned jsem mu řekl, že se zbláznil, ale nakonec mě ukecal a čtyři roky jsem starostoval. To mi stačilo, a navíc jsem zjistil, že takové sedavé zaměstnání není pro mě.“ I proto ho zlákala práce v Technických službách Litvínov, kde jako elektrikář udržoval veřejné osvětlení. Od roku 2018 se ale začaly ozývat zdravotní problémy, práce musel nechat a od té doby je v invalidním důchodu.

O tři roky mladší sestra dnes jako obchodnice prodává železo a ocel ve velkém. „Jako děti jsme se v Meziboří pěkně vyřádili a vůbec nešlo o malé lumpárny. Poměrně hluboko v lese jsme třeba měli houpačku. Kdyby to tehdy tušili rodiče, asi by neměli radost. V zimě jsme jezdili na saních z kopce u věžáku nedaleko vodárny. Ta dvoukilometrová cesta stála za to. Tehdy tu bývalo v zimě hodně sněhu, dnes už ho děti tolik nemají,“ konstatuje pan Miroslav.

Jeho paní, která v Mostě učí studenty informační technologie, nyní doma hlídá pejska. Brali se před 18 lety, a tak vyženil i syna.

Mezi koníčky řadí šachy, které kdysi závodně hrával za Chezu Litvínov, a dnes rád skládá kovové modely aut v poměru 1:8. „Jsou dost velké, na délku asi 60 centimetrů. Teď mám Tatru 603, ikonický český vůz, a legendu Ford Mustang GT 50 z roku 1967, kdy vyhrálo Le Mans. Jen Tatra vyšla asi na 34 tisíc korun. Nechávám si posílat časopisy s jednotlivými součástkami, sestavení trvá asi dva roky,“ nadšeně popisuje pan Miroslav svou zálibu.

Na dnešní mladou generaci pohlíží shovívavě. Nijak by ji prý nezatracoval ani nevychvaloval. „Někdy se chovají zvláštně, ale ve skutečnosti mají srdce na správném místě. Nemyslí to třeba zle, ale staršímu člověku chování mladých lidí někdy přijde zvláštní,“ vysvětluje pan Miroslav.

Domov sociálních služeb Meziboří
Domov se nachází v centru Meziboří, v klidové části obklopené zelení. Sídlí ve dvou budovách, a to v ulici Okružní čp. 104, kde je kapacita 77 lůžek, a v nedaleké budově v ulici Javorová čp. 102. V této druhé budově je kapacita 45 lůžek. Pokoje jsou jedno- a dvoulůžkové. Počátkem 90. let prošly obě budovy celkovou rekonstrukcí, jsou bezbariérové a mají tři nadzemní podlaží. Ke každé budově patří příjemná zahrada, která je osázená okrasnými keři, stromy a květinami, je v ní možné venkovní posezení a má vybavení pro odpočinek a venkovní aktivity. Domov má i lůžka pro osoby se sníženou soběstačností a pro lidi se zdravotním postižením.