Před časem se vrátila ze sedmiměsíční cesty po asijských metropolích, kde fotila pro světové značky. Její fotografie visela také na obřím billboardu na Picadilly Circus, jednom z nejznámějších náměstí světa.

Své cesty popisuje ve svém anglickém blogu, na sociální síti instagram její fotky sleduje více než dvacet tisíc uživatelů z celého světa.

Markéta Marečková ovšem i přesto je skromná, nemá ráda alkohol, nekouří a je veganka. Ve své modelingové kariéře tak využívá jen jedinou „nebezpečnou" ženskou kombinaci – krásu a inteligenci.

Taipei, Hongkong, Tokio či Peking. Byla jsi v několika světových metropolích, jak jsi se ale k modelingu dostala v úplném začátku?
U focení jsem se vždycky pohybovala, spíše ale jako fotografka. Pak jsem se dostala před objektiv, ale neměla jsem vhodné proporce a ideální váhu. Když o mě začaly mít agentury stále větší zájem, řekla jsem si, proč se sebou něco neudělat. Přestala jsem se přecpávat, začala jsem jíst zdravě a chodit do fitka a během roku jsem shodila váhu, kterou se snažím držet dodnes.

Kdy ses rozhodla, že budeš vegankou?
Viděla jsem v Asii, jak se lidé chovají ke zvířatům. Po návštěvě tamní tržnice, kde jsem viděla násilí a trápení zvířat, se mi udělalo zle a od té doby jsem nic živočišného nepozřela. Všichni znají vegetariány, ale o veganech se skoro nic neví. Jíme pouze jídlo rostlinného původu. Jde o životní styl, který mě velmi baví a naplňuje. Jako modelky musíme mít míry 90, 60, 90, přes to vlak nejede, takže i to byl důvod, ale bohužel mezi svými přáteli jsem veganka jediná.

Modeling ti zabírá spoustu času, jak to všechno stíháš se školou?
Není to nic jednoduchého. Vždycky, když se vrátím z nějakého zahraničního pobytu, mám pár perných týdnů, kdy musím všechno učivo a písemky dohnat.

Jak tě vnímají kamarádi, když se na takovou dlouhou dobu odtrhneš z kolektivu?
Je těžké se vrátit a zařadit, protože spousta problémů, které řeší moji vrstevníci, se mi zdají banální. Musím ale říct,, a tím i poděkovat své třídě, že mě vždycky přijmou kladně. Jiní lidé mnou dost opovrhují. Dost kamarádů a hlavně kamarádek se mi vyselektovalo.

Je pro tebe modeling práce, nebo koníček?
Obojí. Všichni za prací modelek vidí peníze a myslí si, že jsem jednou nohou v balíku. Tak to není. Nechci ale všem sundávat růžové brýle o tom, jaký modeling skutečně je a jak je těžké se uplatnit. Musí se to totiž zažít na vlastní kůži. Ve světě modelingu mě hlavně naplňuje cestování, poznávání a komunikace s lidmi z jiných národů.

Přesto ale čtenářům určitě můžeš svět modelingu malinko přiblížit. Co kupříkladu nejhorší zážitek z tvého asijského putování?
Nemám úplně nejhorší zážitek, beru všechno tak, že mě to posunulo dál, a jsem za to vděčná. Všichni ale mají pocit, že jsme jako modelky obskakované, to už ale mluvíme o topmodelingu. Vzpomínám si, když jsem letos fotila v 35 stupních zimní kabáty v Pekingu na střeše. Bez vody a jídla. Zkolabovala jsem. Za hodinu jsem se rychle musela dát dohromady a fotilo se dál. Nebo jsem přijela do Tokia, kde chtěli změnit moji barvu vlasů. I takovou změnu musíte akceptovat, pokud máte podepsanou smlouvu. Barva vlasů nakonec měla odstín zeleno-šedivé, což v konečném důsledku vedlo k ukončení spolupráce s tokijskou agenturou. Nejnáročnější ale bylo asi zařizování víza mezi Tokiem a Pekingem. Na čínské ambasádě totiž nikdo nemluvil anglicky. K nepochopení.

Jak to probíhalo?
Dva dny jsem byla závislá jenom na sobě. Bez kapesného a ubytování od agentury. Se svým kufrem, těžším než já, jsem cestovala Tokiem tam a zpět a neměla ponětí, co přijde následující den.

Jak na tebe působí město Ústí nad Labem?
Ráda se sem vracím, přírodu v okolí a klid města mám moc ráda. V Asii jsou na každém místě lidé, ať je ráno nebo večer. Už jsem z toho byla hodně unavená. Tady můžu jít po ulici a nikdo do mě nestrká. Můžu sedět v autobusu a je poloprázdný. Nemůžu samozřejmě srovnávat Ústí třeba s Tokiem, ale vidím to, jak jsme tady oproti světu posunutí. Myslím si, že to je ukotvené v myšlení lidí. Když se o tom bavím s kamarády, tak ti chtějí odsud pryč, hlavně do Prahy.

Asi si teď užíváš pohodu domova. Co ale dál?
Doma jsem hodně ráda a vážím si těch všedních stereotypů. Ráno vstanu, udělám si snídani, můžu si sednout na terasu a jen se dívat kolem. To mi v cizině chybělo. Co se týká budoucnosti, do Vánoc chci být doma, a když už, tak maximálně vycestuji jen někam po Evropě. V listopadu mě čeká Miláno. Pokud jde o dlouhodobější plány, chtěla bych zůstat u modelingu, ale hlavně chci dokončit střední školu a dostat se na vysokou. Bavila by mě psychologie, tak uvidíme.