Kliknutím zvětšíteMyslivečky, to zní křehce. Ty z Ústecka ale nejsou žádná ořezávátka. Ani nemůžou být, musí totiž zvládnout všechno to, co myslivci muži: tahat v zimě pytle s krmením, chodit přikrmovat zvěř, a to za každého počasí. Také lovit, vyvrhovat, stahovat a zaopatřovat zvěřinu. Pro každou to není, svědčí o tom jednoduchá statistika. Zatímco myslivců je například na Ústecku kolem dvou set, žen je mezi nimi výrazná menšina.
Nejde jen o fyzičku. Adeptky myslivosti musí počítat i s tím, že se budou pohybovat v převážně mužském prostředí. „Zvykla jsem si a už mi to tak nepřijde. Když ale vidím další myslivečku, volám jupí,“ říká Helena Machačová z Malečova na hranici ústeckého a litoměřického okresu. Spolu s Jaroslavou Frýbovou ze Střekova zastupují něžné pohlaví i v radě ústeckého okresního mysliveckého spolku.
Ačkoli měla k přírodě blízko už od dětství, s myslivostí Helena začala až před sedmi lety. V rodině přitom žádného myslivce nikdy neměla. „Začínala jsem, jak říkám, na stará kolena. Děti jsou dospělé a už nevyžadují tolik péče. Můžu se tedy naplno věnovat koníčku, který mě baví,“ svěřuje se žena, která žije v Malečově a jako ekonomka místní školy zde i pracuje. Nebylo to tak vždy. Sen žít na vesnici v domě u lesa s velkou zahradou si ale splnila. Myslivecký rajón má právě v místní honitbě.
Jako první flintu si pořídila novou americkou Savage Lady Hunter. „Je malá a lehká, na moji postavu tak akorát. Od první chvíle mi sedla do ruky,“ popisuje Helena. Do přírody se také ráda pěkně oblékne. Na výběr toho je i pro ženy dostatek. „Některé značky sice dělají jen pánské oblečení, ale už je i spousta výrobců a e-shopů s velkým výběrem dámského oblečení. Nejsem nakupovací typ, už vůbec ne oblečení, ale myslivost, to je úplně jiná kategorie,“ dodává Helena.
Doma to u ní vypadá jako u správného myslivce. Na zdech jsou preparáty a trofeje - srnčí a dančí paroží i mufloní rohy. Helena v kuchyni ráda kouzlí i s ulovenou zvěřinou, speciální recept ale nemá. Doma jsou s jejím kuchařským uměním evidentně spokojení. „Co dám na stůl, má vždycky úspěch,“ směje se. S puškou přes rameno každoročně vyráží také na Moravu. „Manžel tam jezdí na víno, já na lov,“ dodává myslivečka. Mířit tam může i na zajíce a bažanty, kterých se v její honitbě nedostává.
Ani Helenina kamarádka Jaroslava nikdy v rodině neměla nikoho, kdo by jí dal poprvé flintu do ruky. Už víc než deset let cvičí lovecké psy, konkrétně anglické špringršpaněly, neboli slídiče. Ty myslivci bohatě využívají na honech a naháňkách v různých honitbách vzhledem k tomu, že mají všestranné zkoušky, což je nejvyšší typ zkoušky a lovecké upotřebitelnosti v zemi. Při zkoušce loveckých psů je potřeba, aby jim někdo vystřelil. „Musela jsem tedy vždy někoho poprosit, aby se mnou zkoušky absolvoval. Nyní už nechci být na nikom závislá,“ popisuje cestu k myslivosti a kurzu na zbrojní průkaz Jaroslava, která vychovává syna a pracuje na ústeckém Úřadu práce.
Psy spolu obě dvě myslivečky venčí a cvičí v krásné přírodě Českého středohoří. To ale není zdaleka jediná příležitost, kdy se dostanou ven. Přes zimu přikrmovaly do krmelců. Jaro je obdobím probouzení přírody a rození mláďat. Uvidět čerstvě narozená selátka nebo muflončata je pro myslivce radostnou událostí. Naopak jejich smutnou úlohou je celoročně odklízení sražené zvěře. „Tady v kopečkách je to hodně časté. Jak je krajina protkaná silničkami, zvěř přebíhá z jedné strany na druhou, a to se jim stává často osudným,“ připomíná Helena.
Zájemců přibývá
Už teď se myslivečky těší na podzimní a zimní hony v příští sezoně. Tam si myslivci obvykle zvou i přátele a vlastně jde o společenskou událost. Po loňské sezoně už za sebou mají Helena, Jaroslava a další myslivci z Ústecka i myslivecký ples. Vycházejí spolu dobře, i když jde o různorodou skupinu profesemi i věkem. Nejstaršímu je 96, nejmladšímu přes dvacet. Přestože prý noví lidé dnes nemají o myslivost zájem, Ústečtí tu zkušenost nemají. „Znám spoustu takových, kteří zájem mají. U nás jsme loni přijali tři nové členy,“ vypočítává Helena.
Dříve bylo členství v mysliveckých spolcích věcí celých rodin mezi zemědělci a lesníky. Pokud tam vstupovaly ženy, šlo většinou o manželky nebo další členky těchto rodin. Dnes je to už jinak. „Už to nejsou děcka z mysliveckých rodin, ale z velké části lidé ve středním věku, dost často i vysokoškolsky vzdělaní, kteří už mají rodinné i profesní zázemí,“ přibližuje předseda ústeckého okresního mysliveckého spolku Bohumír Freiberg lidi, kteří se o myslivost zajímají. V posledních třech letech jich do povinného kurzu vstupuje každoročně i dvakrát víc než dříve.
15
3
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
