V pětadvaceti letech to dotáhl na majora 102. pěšího pluku, který sídlil v Praze. Byl sice pouze majorem, ale zároveň arcivévodou a jako takový nemusel brát svoje vojenské povinnosti příliš vážně. Zpráva o tragické sebevraždě korunního prince Rudolfa v Mayerlingu ho prý zastihla při veselé zábavě v některém z pražských kabaretů.

Po smrti korunního prince Rudolfa automaticky přecházelo nástupnické právo na mladšího bratra panujícího císaře a tím byl právě Karel Ludvík, otec Františka Ferdinanda. Nikdo ze zasvěcených ovšem nepředpokládal, že by právě on skutečně o vladařský trůn stál. Nicméně oficiálně následníkem byl až do své smrti v roce 1896. Některé vídeňské noviny však už po Rudolfově pohřbu označovali za skutečného čekatele trůnu jeho nejstaršího syna Františka Ferdinanda.

Vyvzdorovaná manželka

V září 1894 se František Ferdinand na jednom z tanečních večerů v sálech paláce českého místodržitelství v Praze na Malé Straně seznámil se štíhlou dívkou v jednoduchých bílých šatech z bílého atlasu. Vyklubala se z ní šestadvacetiletá Žofie Chotková pocházející ze starobylého českého rodu. Františku Ferdinandovi bylo už jedenatřicet a období mladistvé nerozvážnosti měl už dávno za sebou. Přesto se do inteligentní Žofie bláznivě zamiloval. Čtyři roky se jim dařilo jejich vzájemný vztah tajit.

Utajení bylo nezbytné, protože celá milostná záležitost měla jednu vadu, hraběnka Chotková mohla leda pomyslet na nezávazný flirt s následníkem trůnu, ale nikoli na vdavky. Nebyla z dynasticky odpovídající rodiny a navíc její otec pro ni ani neměl peníze na věno. Toho všeho si byl František Ferdinand vědom a přesto zahájil boj za to, aby si mohl svou milovanou Žofii vzít.

Následníkův lékař dr. Viktor Eisenmenger zaznamenal jeho následující charakteristický výrok: „Když má našinec někoho rád, vždy se najde v rodokmenu nějaká maličkost, která sňatek zakazuje, a tak se stává, že u nás jsou vždy muž a žena dvacetkrát navzájem spřízněni. Výsledkem je, že z poloviny dětí jsou blbci a epileptici."

Když celá věc „praskla", postavila se proti Františku Ferdinandovi kompletně celá habsburská rodina. Císař František Josef si vzal čas na rozmyšlenou a 28. června 1900 vyslovil souhlas se svatbou svého synovce a následníka trůnu s hraběnkou Žofií Chotkovou. Samotná svatba se pak konala na zámku v Zákupech, který byl vdovským sídlem nevlastní matky Františka Ferdinanda Marie Terezie. Ona a její dvě dcery byly také jedinými členy habsburského arcidomu, kteří se směli této svatby zúčastnit. Tak daleko šla zášť vůči hraběnce Chotkové! Císař ji sice povýšil na kněžnu z Hohenbergu, ale víc nebyl ochoten ustoupit. Neměla nárok na používání dvorských kočárů, u dvora nesměla sedávat vedle svého chotě, při dvorských plesech mohla přicházet do sálu až po poslední patnácté arcivévodkyni a především jejich potomci neměli nárok na císařský trůn.

Arcivévodu varoval anonymní telegram

Na podzim 1913 oznámil následník trůnu, že se v červnu příštího roku zúčastní manévrů v Bosně blízko srbských hranic. Bylo to odvážné prohlášení, protože půda Bosny a Hercegoviny, zabraných Rakousko-Uherskem poměrně nedávno v roce 1908, byla velmi horká. Sousední Srbsko tehdy proti této anexi ostře protestovalo a v zemi panovaly velmi silné protihabsburské nálady.

Není divu, že se Františku Ferdinandovi dostalo varování. Jeden z jeho konopišťských sluhů, Emanuel Rak, později vypravoval, že před odjezdem došel následníkovi trůnu nepodepsaný telegram obsahující pouze větu: „Nejezděte do Sarajeva, čeká vás smrt!" Jenže František Ferdinand dělával vždycky spíše opak toho, co se mu radilo, a tak telegram zmačkal, zahodil a utvrdil se v přesvědčení, že do Bosny jet musí. V té době se na zámku Konopiště pilně budovalo, protože se měl přeměnit na letní císařské sídlo. Při hloubení základů používali stavbaři trhavinu a stalo se, že jeden z menších výbuchů vymrštil náhodný kámen tak, že rozbil jedno z oken a uvnitř prorazil obraz následníkovy manželky Žofie. Většina sloužících v tom viděla osudové znamení.

Zatímco Žofie jela z Vídně vlakem do Bosny přes Uhry, František Ferdinand cestoval do Terstu, kde přesedl na válečnou loď Viribus unitis, s níž se plavil až do ústí řeky Neretvy. Odtud pokračoval nejdříve na jachtě do Metkoviče a odtud vlakem do Mostaru a pak do Ilidži, kde se sešel s manželkou. Ta měla v následujících dvou dnech vlastní program, kdežto následník trůnu přihlížel v horách v okolí Sarajeva manévrům. S jejich průběhem byl spokojen a radostně telegrafoval císaři od Ischlu: „…Stav vojska, jeho výcvik a výkony byly znamenité a povzneseny nad veškerou chválu. Znamenitý duch, vysoký stupeň vycvičenosti a výkonnosti… Zítra navštívím Sarajevo a večer odcestuji…"

První atentát se ještě nezdařil

V neděli 28. června 1914 přijel v 9.50 zvláštní vlak s následníkem trůnu a jeho chotí na nádraží v Sarajevu. Zde přesedli do otevřeného automobilu vyrobeného vídeňskou firmou Graf a Stift a projížděli mezi rozjásanými špalíry obyvatel městem slavnostně vyzdobeným černožlutými rakouskými a červenožlutými bosenskými prapory. Obloha byla zářivě modrá, ačkoli ještě v minulých dnech v okolních horách dokonce padal sníh.

Titulní strana vídeňského listu Illustrierte Kronen Zeitung se zprávou o sarajevském atentátu.

Na tak významnou návštěvu byly ulice města velmi slabě střeženy. Na každých dvě stě metrů připadal pouze jeden strážník. Případní atentátníci, a ti tu skutečně číhali v davu, měli velmi snadnou práci. Kolona sedmi vozidel nejdříve navštívila kasárna v západní části města a poté vyjela na Appelovo nábřeží podél řeky Miljačka. Zde čekal atentátník Nedeljko Čabrinovič. Sáhl pro bombu schovanou pod kabátem, udeřil kapslí o sloup tramvajového vedení a hodil. Bomba dopadla na staženou plátěnou střechu automobilu. František Ferdinand, jedoucí ve slavnostní uniformě generála jízdy, ji však pohotově odrazil, bomba sklouzla na dlažbu a vybuchla až před následujícím automobilem. Asi dvacet lidí v okolí bylo zraněno. Kněžnu Žofii zasáhla drobná střepinka. Ranka nebyla vidět, ale pálila.

Po chvíli se kolona dala znovu do pohybu a dorazila k cíli své cesty, k radnici. Starosta Fehim Čurčič, který neměl ani ponětí, co se stalo, vyrazil následníkovi trůnu v ústrety. Ten ho však zuřivě zpražil: „Pane starosto! Přijedu do Sarajeva a házejí po mě bomby. To je pobuřující!" Jeden z důstojníků navrhl, aby armáda vyklidila ulice. Polní zbrojmistr Potiorek to však odmítl s tvrzením, že vojáci mají zašpiněné polní uniformy a v takových nemohou do města. Nakonec se všichni shodli na změně programu. František Ferdinand se vydá do posádkové nemocnice navštívit po atentátu zraněného adjunkta Merizziho. Kněžna Žofie nedala jinak, než že svého manžela doprovodí.

Žofinko, neumírej mi

Konečně vyjela auta od sarajevské radnice. Hrabě František Harrach, který Františka Ferdinanda doprovázel, si stoupl na levé stupátko vozu, aby případně chránil následníka trůnu svým tělem. Automobily měly jet zpátky opět po Appelově nábřeží, jenže opačným směrem.

Řidič prvního vozu, který o této domluvě nevěděl, zahnul do ulice Františka Josefa. Polní zbrojmistr Potiorek na něj zavolal, ať neodbočuje, a tak šoférovi nezbylo než zastavit a začít couvat. Nikdo netušil, že poblíž stojí další atentátník Gavrilo Princip.

Poručík Grein, který jel v druhém voze, později popsal průběh atentátu: „…Zpozoroval jsem, že napravo od automobilu nějaký mladík zvedl ruku do vodorovné polohy a v úhlu 45 stupňů ze vzdálenosti pěti šesti kroků vystřelil na následníka trůnu…" První Principův výstřel zasáhl Žofiinu břišní aortu, druhý krční tepnu Františka Ferdinanda. Přitom atentátník vůbec nebyl v rozrušení schopen mířit. Všechny výstřely vypálil naslepo.

Hrabě Harrach, který stál na levém stupátku popsal, co se dělo po prvních výstřelech: „Zatímco auto rychle couvalo, vytryskl tenký pramének krve z úst Jeho císařské výsosti. Zatímco jsem jednou rukou vytahoval kapesník, abych mu setřel krev, zvolala Její Výsost: ,Proboha! Co se ti stalo?' Načež sklouzla ze sedadla s obličejem mezi koleny arcivévody. Netušil jsem, že byla zasažena, a myslel jsem, že z leknutí omdlela. Nadto Jeho císařská Výsost řekla: „Žofinko! Žofinko! Neumírej mi. Zůstaň pro mé děti…"

Když auto dorazilo do sídla zemské vlády, kněžna Žofie už byla mrtvá. Její manžel ji přežil jen o čtvrt hodiny.

Co se dělo pak, už známe z historie. Výstřely v Sarajevu se staly záminkou k vypuknutí I. světové války, která se nakonec stala hrobem habsburské monarchie. Jednadvacátého listopadu 1916 zemřel v šestaosmdesáti letech nejdéle panující evropský monarcha František Josef. Jeho nástupce Karel I. se o necelé dva roky později, 11. listopadu 1918, vzdal trůnu. Už o třináct dní dříve vznikl na troskách části jeho říše první nástupnický stát Československá republika.

Jan Bauer