Neckář: V Ústí jsem prožil první lásku, trvala tři dny

Vy si to nebudete pamatovat, ale my už jsme se jednou spolu setkali. Bylo to před dvaceti lety u Máchova jezera, kde jste měl diskotéku Neptun a vždy jste na ní o půlnoci vystupoval. Po jednom vystoupení jsme se spolu bavili a já vám říkal, že mám také kapelu. A vy jste nám upřímně popřál vše nejlepší v kariéře.
To je pravda, ale ta diskotéka se jmenovala Nautilus. Už tam dávno nefiguruji, protože nás zničila konkurence. Otevřeli diskotéku v tělocvičně zemědělské školy na zámku a tam dělali striptýz a další akce, které nás položily.

Jste čestný občan města Ústí nad Labem, jste na to hrdý?
Jsem za to rád. Ústí má krásné okolí a určitě se za něj nestydím. Mám tu spoustu kamarádů. Rád se sem vracím.

Je to určitě lepší „titul“ než zasloužilý umělec, který jste dostal v roce 1986. Souhlasíte?
Když mi tenkrát udělili titul, tak ho nešlo odmítnout. Ministru kultury jsem ho vrátil v roce 1989. Respektive tu ruličku, co ho doprovázela. Někteří umělci po tom titulu prahli a dávali si to na plakáty. My jsme si naopak vymínili, že se to nikde objevovat nebude.
Jan: My si na tituly moc nepotrpíme. Já jsem si bratra vždycky dobíral, že titul zasloužilý umělec je něco, jako vysloužilý umělec (smích).

Jak jste se vlastně do Ústí dostal?
Táta byl herec v Pardubicích a po válce v roce 1946 dostal za úkol pomoci obnovit český herecký soubor ve zdejším divadle. Maminka byla účetní a dělala také v divadle. Bratr Jan se tu narodil. Po roce 1948 už s námi ale táta nebydlel. Jako národní socialista neměl tu správnou stranickou knížku a akční výbor mu nedovolil pracovat v kultuře. Komunisté mu dali na vybranou doly, nebo zemědělství. Šel pracovat na statek v Mostě. Jinak letos je to padesát let, co jsem v Ústí v červnu 1962 maturoval na gymnáziu v Jateční. Pak jsem šel do mosteckého divadla a jezdil jsem domů do Ústí až do roku 1969.

Jaké místo jste měli v Ústí nejraději?
Rádi jsme jako kluci podnikali výpravy na Střížovický vrch. Bydleli jsme v Resslově ulici na Klíši pod Hvězdou, takže jsme to tam měli blízko. Občas jsme také zašli na hrad Střekov.

Na Střížáku jste i bruslili?
Ne, neměli jsme tehdy na brusle. Maminka byla na tom špatně bez táty. Na Střížák jsme hlavně chodili sáňkovat a na podzim pouštět draky.

Na jakou příhodu z Ústí si nejvíce vzpomínáte?
Určitě na první lásky a celé dětství.
Jan: A na divadlo, které bylo naším druhým domovem a kam jsme chodili za maminkou, která tu pak byla ve funkci ekonomické ředitelky . Na Klíši, kde jsme bydleli, to ale v padesátých letech vypadalo úplně jinak. Pamatuji si ulici Na Popluží, která vedla kolem nás směrem na Hvězdu, jako kamenitou cestu. Vždy se mi vybaví neutěšený obraz, jak tam jede povoz s koňmi a venku lije a je bouřka, blesky a naložený žebřiňák se tam brodí v blátě a vozka bičuje chudáky koně, kteří to nemohou vyjet. Na dětství ale rád vzpomínám, měli jsme tu výbornou partu a zažívali jsme tu spoustu dobrodružství. Neměli jsme televizi, nebyly žádné počítače, tak jsme s bráchou hráli pro kamarády třeba loutkové divadlo. Komunisti naší maminku z divadla nakonec taky vyhodili. Byla na tom pak finančně špatně. V Ústí jsme přesto prožili docela šťastné dětství.

V Ústí jste prožili období prvních lásek. Zavzpomínejte na ně? Jaká a kde byla první a jak dlouho trvala?
Chodil jsem tancovat na odpolední čaje, kde jsem se potkal s první láskou. Trvala tři dny…

Jak jste si užil nedávný koncert v Ústí? Jak reagovalo publikum? Poznal jste v hledišti nějaké známé?
Jsem rád, že jsem si zase mohl zazpívat v „kulturáku“, kde vždycky bývá bezvadný publikum. Na koncert přišly i moje spolužačky. Lenka, Vlasta a Mirka.

Kdy jste před tím hráli naposledy v Ústí?
Před dvěma roky nás pozvali chlapci z kapely The Boom, abychom s nimi zahráli na jejich tradičním vánočním koncertě.

Hráli jste někdy i v místním letním kině?
Mnohokrát a vždy to bylo velice příjemné. Hráli jsme také často v divadle. Třeba i s koncertním pořadem Planetárium. Několikrát jsem zpíval i na Větruši venku.

Už jste jeli například na Větruši lanovkou?
Ještě ne, zatím jsme ji jen viděli ze silnice. Ale na Větruši jsme chodili s maminkou a babičkou, když jsme byli malí, na dortíček.

Jezdíte někdy jen tak do Ústí?
Občas ano. Jezdím například na školní srazy, naposledy to bylo před deseti lety. Nyní na padesát let po maturitě snad také dorazím. Nebo jsem nedávno křtil v místní zoo antilopy.

Přivezl jste do Ústí také Golden Kids s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou?
Ano, v roce 1968 a 1969 jsme všichni zpívali v divadle. Jinak úplně první představení Golden Kids bylo ve starém mosteckém divadle.

Dají se ještě někdy Golden Kids dohromady a budou veřejně vystupovat?
Nevím, ale zatím to nevypadá…
Jan: Nedovedu si to v tuto chvíli představit. Je to škoda, ale asi to tak má být…

Do Ústí jste se ještě vrátili, když s vámi rozvázal smlouvu Pragokoncert. Našel jste v Ústí azyl u jedné agentury. U jaké to bylo a jak se to vše stalo?
Jan: Od Pragokoncertu jsme odešli k agentuře PKS (Pražské kulturní středisko) již v roce 1971 krátce po založení skupiny Bacily. Brácha přece nemohl zůstat u agentury, které vládl normalizační ředitel a proti kterému svědčil u soudu ve prospěch Marty Kubišové. Když se po letech podobná situace stala na PKS, požádali jsme nadřízený orgán PKS o vyjímku. Tím byl Národní výbor Hlavního města Prahy. Po složitých jednáních jsme nakonec uspěli a přešli pod ochranná křídla KKS v Ústí nad Labem. Byli jsme v podstatě první, kterým se podařilo prolomit zavedený systém krajských agentur, které mohly zastupovat umělce jen s bydlištěm v tom samém kraji. Například Michal Tučný, aby mohl přejít pod Ústeckou agenturu, musel změnit bydliště do Ústí. My jsme však nadále bydleli v Praze.

Jakou písničku zpíváte nejraději? Jaký je podle vás váš největší hit?
Na koncertech je to vždycky ta příští, ale mám je rád všechny. Jinak bych je přece nezpíval.

Jedete nyní na vlně úspěchu písničky Půlnoční z filmu Alois Nebel? Užíváte si to?
Ano, užívám. Písnička se povedla, lidem se líbí a na koncertech si zpívají se mnou Alelůja. Ta písnička má duši a vrátila mi radost zpívat.
Jan: My s kapelou si to užíváme taky. Takový hit se totiž hned tak nepovede. Dušan Neuwerth s Jaromírem Švejdíkem připravují pro bráchu další písně a já doufám, že budou mít podobný úspěch.

Jak se vám film Alois Nebel líbil?
Je to takový zvláštní, temný film. Líbil se mi hlavně po výtvarné stránce.

Napsal jste si někdy nějaký text k písničce, nebo hudbu?
Nenapsal. Mí kamarádi, kolegové textaři a skladatelé se také musí něčím živit… (smích)

Nechtěl jste být někdy spíše herec, než zpěvák?
Jako kluk jsem začal zpívat v ústecké opeře, po maturitě jsem se chtěl stát hercem. Na DAMU mě ale nevzali jednou pro nedostatek talentu, podruhé, že je můj projev zase moc profesionální. To bylo v době, kdy jsem dělal elévskou školu v mosteckém divadle. Nakonec jsem se stal zpěvákem díky konkurzu v plzeňském divadle Alfa. Když jsem pak přišel do pražského Rokoka dostal jsem se tam i k herectví. Příležitost jsem nakonec dostal i ve filmu. Ta první role Miloše Hrmy byla i hlavní a film Ostře sledované vlaky získal Oscara. Od té doby mi kolegové zpěváci říkali, abych raději hrál a herci zase, abych raději zpíval…