Rodačka z Ústí nad Labem žije ve Francii už od roku 2009, kdy se sem vydala na studia a ani po vražedných atentátech se nehodlá vracet. „Kvůli útokům se do Česka nevrátím, mám tady super práci a přítele. Nedovolím, aby mi ty útoky změnily můj život," říká Uhlířová, která Deníku exkluzivně popsala sled událostí.

Vraťme se k osudnému večeru. Věděla jste bezprostředně po útocích, co se stalo?
S přítelem jsme se vrátili domů kolem osmé večer, doma se dívali na film a až z Facebooku se dozvěděli o výbuších na Stade de France. Okamžitě jsme zapnuli televizi a začali sledovat, co se děje. Dozvěděli jsme se, že se střílelo v Rue Bichot - restaurace Petit Cambodge a bar Le Carillon. Jsou to místa, kudy chodíme poměrně často. Do Petit Cambodge jsme si už několikrát chtěli zajít na večeři. Brzy jsme si uvědomili, že slyšíme sirény, policii, sanitky. V naší ulici ale žádný chaos nebyl. Lidé šli normálně domů, jako by se nic nestalo. V televizi jsme sledovali situaci živě asi až do dvou do rána. Ještě v sobotu kolem poledne tady houkaly sirény.

Jak velký jste měli strach?
Byli jsme dost v šoku z toho, že se to děje tak blízko nás. Netroufli jsme si vyjít z bytu. V televizi pak ohlásili útoky na Republique, což je patnáct minut pěšky od nás, boulevard Voltaire a zajatce v Bataclanu, kteří šli na koncert Eagles of the death metal. Je to rocková skupina, klidně jsme na tom koncertě mohli byt také… Jde spíše o ten pocit, že víte, že jste tam také mohli být – ať už jde o tu restauraci nebo Bataclan. Nechtěli jsme tomu věřit a nechce se nám tomu věřit ani teď. Největší šok přišel, když odhadli stovku mrtvých lidí v Bataclanu, to bylo příšerné. Ani se moc nebojíme, jen jsme spíše v šoku. Nechápeme, proč se to stalo.

Vydali jste se ráno po útocích ven?
Ven jsme vyšli jen pro vajíčka. Šli jsme se podívat do vedlejší ulice, kde bylo zabito pět lidí (Rue de la fontaine au Roi). Celá čtvrť je uzavřená, lidé jsou ale v ulicích a chtějí dělat něco užitečného. Je zde hodně lidí, kteří čekají na to, aby mohli darovat krev. My jsme si to naplánovali na příští týden. Krev bude teď hodně potřeba a nejen dnes. Venku je teď sice méně lidí, ale jsou. Mají potřebu vyjít. Před Bataclan přijel pán na kole se svým piánem, aby uctil památku obětí. Mimo jiné zahrál Imagine all the people… Pietní místa jsou vedle míst útoků. Myslím, že lidé tomu nevěří, dokud to nevidí. Je to smutná událost a všichni tady myslíme na oběti a jejich pozůstalé.

Jak jste se vůbec do Francie dostala a hodláte se kvůli útokům vrátit do Česka?
Ve Francii jsem od roku 2009, pak už jsem tady zůstala. Dostudovala jsem a pracuji tady. Kvůli útokům se do Česka nevrátím, mám tu super práci a přítele. Rodinu teď budu moct vídat mnohem častěji. Nedovolím, aby mi ty útoky změnily můj život. A obavy o bezpečnost mám stejně jako v Ústí nebo Praze. Kdekoliv se může něco stát, možná ne v takovém měřítku, ale kdybyste se měli bát, že se vám něco stane, tak nevyjdete z domu…

Jistě se o vás blízcí hodně báli, když se dozvěděli, co se ve Francii stalo…
Když jsem viděla, v jakém měřítku se útoky odehrály, hned jsem si dala na Facebook status „jsme OK", aby lidé věděli. Přesto jsme ale dostali nespočet zpráv a telefonátů. Zahřeje u srdce, když víte, že jste od lidí i tisíc kilometrů daleko a přece si na vás vzpomenou. Priorita byla samozřejmě dát co nejrychleji vědět rodině, že jsme v pořádku a získat informace o našich kamarádech, kteří tu žijí.