Chci do finále, říká nevidomý sportovec z Ústí před cestou na paralympiádu

„Začínám znakem na sto metrů. Po dvoudenní pauze poplavu polohový závod na 200 metrů, kde se vystřídají všechny čtyři styly, a nakonec to bude sto metrů prsa. Nejvíce si věřím právě na znak, který jsem plaval v mládí. Myslím, že by se mi mohl podařit,“ doufá Ústečan Smrčka, který kdysi úspěšně reprezentoval Československo právě na 200 metrů znak.

V těchto dnech, jen pár dní před odletem do dějiště her, intenzivně trénuje v děčínském aquaparku, kde má podle svých slov nejlepší podmínky.

Nemocnici je třeba stavět na důvěře pacientů, říká nový šéf roudnického špitálu

To, že na letních paralympijských hrách bude moci závodit, se dozvěděl na začátku léta po Mistrovství Evropy v Madeiře.

„Zaplaval jsem to tam hrozně špatně, tak jsem to měl na vážkách. Limity jsem ale měl dva roky splněné a o dvě třídy lepší, než na Madeiře. Hnacím motorem je pro mě trenér Petr Budínský a jeho manželka, která je rovněž součástí našeho týmu,“ říká plavec s tím, že se pokusí umístit co nejlépe a dostat se do finále.

Právě Budínský se Smrčkovi začal věnovat, když po náhlé ztrátě zraku začal znova s plaváním. Zprvu to prý nebylo vůbec jednoduché.

Zoologické v kraji lákají. Návštěvníků je přes léto více než v minulých letech

„Plavání po tmě se liší úplně ve všem. Každý mi říkal, že musím mít paměť na ten styl, ale není to pravda. Vše je úplně jinak a člověk si to musí znova osvojit. I když s handicapem plavu už osmým rokem, je spousta věcí, které se mi ještě stále nedaří, tak jak bych chtěl,“ popisuje.

Nejtěžší není podle něj samotný skok do vody, ale překonat strach z toho, že nestihne včas obrátku a natluče si o zeď bazénu.

Při tréninku si proto počítá záběry, aby věděl, kdy je potřeba udělat otočku. Při závodech ho pak trenér upozorní pomocí lehkého míčku přidělanému na dlouhé tyči.

Stebno stále potřebuje pomoc. Hodí se i zdánlivé drobnosti

„Musí mě tím míčkem ve správný čas pinknout do hlavy, pokud se tedy zrovna strefí,“ poznamenává se smíchem nejstarší člen české paralympijské výpravy.

Na rozdíl od paralympiády před pěti lety v Riu de Janeiru mu při závodech bude chybět přítomnost fanoušků a také skutečnost, že nebude moci opustit olympijskou vesnici, aby se seznámil s tamní zemí.

„Přál bych si svést se japonským rychlým vlakem, což nyní nebude možné. Trenér mi ale slíbil, že spolu do Japonska znova pojedeme, až odezní epidemie,“ uzavírá.