Ve svých vzpomínkách se vrací do dní před invazí vojsk Varšavské smlouvy, z nich mu vyplývá jediné: sovětská rozvědka si obklíčení kasáren se ženisty připravovala zpravodajsky dopředu. Co bylo horší, někteří důstojníci nejspíš o invazi věděli dopředu.

„Službu jsem nastoupil v říjnu 1967. Po základním výcviku jsem si užil spoustu šikany. Honil nás tam slovenský Maďar, mluvit neuměl tak ani tak, to bylo šílené. Třeba jsme tam měli kamna a v zimě to v osm nafedrovali a v devět už musely být čisté. Dvakrát do měsíce jsem musel čistit velitelské kanceláře. Vydrátkovat parkety, napastovat a tak dál. To jsem dělal dvě hodiny a spát šel o půlnoci, v jednu,“ popisoval své zážitky.

„Oblíbené“ byly prohlídky skříněk, všechno v nich museli mít složené do komínků. „Pak starší ročník dal jednu plachtu doprostředka cimry, všechno nám naházeli na hromadu a začalo to uklízení nanovo. Na druhou stranu mi nekradli cigarety a podobně,“ vzpomínal František. „V Terezíně jsem sloužil rok a půl, potom půl roku v kasárnách pod Radobýlem v Litoměřicích,“ poznamenal.

Tehdy zažil zvláštní událost, která předznamenala sovětskou okupaci. Po obědě nemohl usnout, tak koukal na ulici a všiml si jednoho auta. Za hodinu tam stálo pořád. Ve čtyři hodiny po cestě z kasáren ho potkal zase. „Mezitím projelo celou řadu domů a zůstalo stát naproti kasárnám. Řekl jsem veliteli, že ho vidím už podruhé,“ líčil.

Vyšli z kasáren, došli k mostu a tady to auto znovu stálo. To už začalo být veliteli podezřelé. Tak to pokračovalo dál. Dokonce si všimli, že někdo bliká v prádelně. „Zase to bylo podezřelé, tak jsme se poklusem vrátili, vzali jsme samopaly, a když jsme vyběhli na hlavní silnici, dva cizí chlapi utíkali k tomu autu. Bohužel, stihli nám ujet.“

Za několik dní jej spatřil opět, na křižovatce ve směru na Kopisty a tak ho nahlásil. Během chvilky přijela dvě terénní auta, vyskákali z nich vojáci se samopaly a konečně podezřelé zadrželi.

Po nějakém čase měli velmi náročné cvičení s pontony. „Přijeli tanky, potopili se, a už měly šnorchly, osádka mohla dýchat. Jiný tank rozložil ližiny, převezl auto i další tanky. Celá četa dělala jeden ponton patnáct, dvacet minut až půl hodiny. Nyní tam byla novinka: přijela Tatra 813, rozložila ponton, dva kluci vyběhli z auta, dali čtyři kolíky a bylo hotovo během pár minutek. Rychlé a zajímavé. Ale 20. srpna jsme převáželi poslední. Major, jméno si nepamatuju, kterého jsem vozil, řekl, že teď máme volno a že v noci má přijet speciální tanková jednotka.“

Přijel do kasáren, řekl o speciálních tancích kamarádům a usnul. Byl tak unavený, že se probudil až druhého dne. „Tady máš tu speciální tankovou jednotku, říkali mi kluci. Začala invaze a okupace, celá kasárna obklíčily tanky,“ pokračoval.

Po nějakém čase začali první čistky. „Snad jsem měl štěstí. Tehdy si mě zavolal stranou velitel. Nejprve se mě zeptal, zda jsem komunista, a když zjistil, že ne, varoval mne a řekl mi, že ti zadržení chlapi byli ruští špioni,“ ukončil František Jašontek vzpomínání.