Po bitvě na Bílé hoře i na císaři věrné Ústí dopadla tvrdá rekatolizační opatření. Většina měšťanů sice přestoupila ke katolictví, mnozí však odešli za hranice. Čekaly je leckdy velmi pohnuté životní osudy.

Tobiáš

Celé protestantské rodiny odešly do nejbližších saských měst Königsteinu a Pirny. Čekaly na ně obtížné začátky, někteří strádali po zbytek života. Do Königsteinu odešla například rodina Tobiáše Wagnera.

Zdejší měšťané je však nepřijali s otevřenou náručí, a tak roku 1624 požádal saského kurfiřta Jana Jiřího o svolení s přesídlením do Drážďan. Ten mu ovšem nabídl jen Pirnu či Míšeň. Než toho mohl Tobiáš využít, zemřel.

Zbyla po něm vdova Ludmila a syn Tobiáš, který se v Königsteinu oženil. Ten zde pokřtil, ale i pohřbil řadu dětí. V dětském věku dvě dcerušky, čtyřiadvacetiletého syna Jan Wolfganga a dvacetiletého Hanse.

Do Pirny

Nejvíce Ústečanů odešlo do Pirny. To potvrzuje i stížnost z léta 1629, v níž místní kurfiřtovi líčí těžkosti spojené s pobytem 2 123 uprchlíků.

Není divu. Vždyť ve zdejších domech žilo i více rodin najednou. Seznam, přiložený ke stížnosti, jmenuje z Ústečanů Jiřího Tenlera se ženou, tchyní a 3 dětmi, či Hanse Ottu se ženou a 4 dětmi, pastora Tobiáše Habermehla s dcerou a mnohé další.

Za měšťany tu přijali z ústeckých exulantů pouze tři z nich, pekaře, jircháře a kováře. Někteří se za saského vpádu do Čech pokusili vrátit domů. Brzy ale museli opět odejít. Tentokrát navždy.