„Téměř všechno do gruntů z dopuštění Božího vyhořelo na zdech, věžích, kostelích a domích," vysvětluje ve svém dopise král Ferdinand Habsburský, proč odpustil městu na celou dekádu berně. Ostatně, o důsledcích velkého požáru se přesvědčil osobně.

Několik dní po požáru totiž městem projížděl na své cestě do Drážďan. Právě tam 19. května 1538 sepsal list, jímž prominul městu na deset let komorní plat.

Tři a deset roků

Daně městu kvůli požáru odpustil dokonce dvakrát. Poprvé 27. května 1537, když „Austí" nemuselo odvádět polovinu komorního platu po tři roky. Konšelé mu totiž napsali žádost, kterou zdůvodnili požárem radnice a poloviny města.

„Tehdy jistě měšťané ve svých prosbách zkázu poněkud nadsadili. Aniž tušili, že opravdová katastrofa je teprve čeká," píše o tom historička Lenka Bobková v Dějinách města Ústí.

Neštěstí vtrhlo do spícího města v noci po sv. Stanislavu, ve čtvrtek z 8. na 9. května 1538. Tehdy, prý nedbalostí děvečky, znovu Ústí do základů shořelo. Ze zmínky v cechovních statutech soukeníků z roku 1542 a díky dobovým veršovaným dějinám Ústí z pera Jana Augustina Tichtenbauma víme, že plameny ušetřily pouze 6 domů.

Dokumenty zachránili

Ač mnozí lidé sotva spasili své životy, přeci jen kdosi zachránil obecní dokumenty. Včetně městských knih a starých privilegií, či alespoň jejich většiny, počínaje rokem 1325.

Městská rada přesto krále Ferdinanda I. Habsburského požádala o konfirmaci, tedy potvrzení všech práv s poukazem na ztrátu panovnických listin. Ferdinand I. vyhověl 24. května 1539. Včetně důležitého práva vybírat clo a mýto „… na vodě nebo po zemi tak, jakž od starodávna bylo." Zdá se, že ústečtí následky katastrofy odstranili rychle, neboť roku 1542 začali stavět radnici.