„Klienti naši Aničku měli moc rádi, byla šikovná, společenská a velice chytrá. Ještě do letošního dubna se pilně učila němčinu v našem kroužku němčinářů, velice plynule mluvila německy. Bývala to velká turistka a lyžařka, chutnalo jí, na každé oslavě narozenin si ráda připila vaječným koňakem. Kávička s vaječným koňakem, to bylo její,“ prozradila Ústeckému deníku Ladislava Svatošová.
Vzpomínka spolupracovníka Miroslava Vlacha:
Měl jsem to štěstí, že jsem znal Aničku Walterovou…
Co je to štěstí? Mít dobrou práci, žít s rodinou, sledovat děti, jak vstupují do života, poznat dobré kamarády, smát se, když se vám chce a brečet, když to srdce poroučí. Říká se, že když potkáte vzácného člověka, který vám rozumí, máte víc než on. Před šesti lety jsem se náhodou seznámil s Aničku Walterovou, bylo ji tenkrát sto let. Mluvili jsme spolu o starých časech, kdy muži nosívali klobouky a na Větruši se tancovalo.
Bydlela dlouho na Klíši a vyprávět tedy uměla. Stačilo naznačit téma a barevný příběh plný jmen a osobních zkušeností byl na světě. Sedával jsem několikrát v roce v malém pokojíku Domova pro seniory v Krásném Březně a obdivoval její mozkový potenciál. Milovala přírodu a vše živé. Celou republiku prošla pěšky a když jsem ji přinesl fotky z Dubiček, plakala štěstím. Moc dobře věděla, jaké utrpení přináší obyčejným lidem válečný konflikt, o hrůzách války proto nechtěla mluvit. Dlouho pracovala jako modistka, dokonce i v Praze.
Každý rok jsem za ní chodíval v červnu s kytkou, jednou jsem jí přinesl klobouček mé ženy, abych ji udělal radost. Vyfotila se a přidala vzpomínku. Vyprávěla mi, jak se seznámila s manželem na běžkách. Bylo to na Telnici a doprovázela ji kamarádka. Její muž byl sportovec, hrál házenou za ústecký klub. Smála se a ukazovala mi staré fotky. Potom mi navrhla tykání. Každý rok měla nějaké přání, tajný sen.
Jednou chtěla fotky ze Střížáku, kam chodívala jako děvče. Potom se chtěla setkat s ústeckým archivářem Vladimírem Kaiserem. Milovala tohle město a přála si viděl ještě jednou řeku Labe z Větruše. To ji bylo 104 a ředitel Jaroslav Marek to skutečně zařídil. Své poslední (106) narozeniny oslavila pouze s rodinou. Se synem Karlem jsem několikrát poseděl v hospůdce, měli jsem společné téma - šachtu. Znal mého otce, který tam dřel celý život.
Sedím tu nad klávesnicí a je mi smutno. Anička Walterová chtěla poznat mojí maminku. Tohle přání jí už nesplním. Byla to kouzelná a vzdělaná paní, takovou dámu potkáte jednou za život. Osmnáctého září s klidnou tváří vydechla naposledy. Znal jsem jí pouhých šest let a přesto mi bude chybět. Za každou minutu s Tebou děkuji, Aničko kouzelná. Společně jsme napsali osm vzpomínkových článků, jsou plné života a vyznání k tomuto městu.
Miroslav Vlach
