Ačkoliv dnes zaznívají hlasy, že než rekonstruovat by možná bylo levnější komplex zbourat a uvolnit místo něčemu modernímu, ne všichni s tím souhlasí. Říkají, že je symbolem a dokladem své doby a jako takový má svou morální hodnotu. Plánů na záchranu se v desetiletích po roce 1989 objevilo na veřejnosti několik, ale všechny pro vysokou finanční náročnost nakonec padly. Momentálně žádný plán ani není ve hře.

Jedním z pamětníků, který komplex Corso jako celoživotní obyvatel krásnobřezenského sídliště využíval od samého počátku, je publicista František Roček. „Ono to na jednu stranu bylo docela nestandardně standardní centrum služeb. Byl to prostě komplex, vybavený vším možným a relativně ideální centrum pro potřeby sídliště. Lidi to měli blízko a hodně věcí pohromadě,“ charakterizoval. „Ze začátku to ale byl takový běžný obchoďák. Fantastické bylo, že člověk si tam mohl ve frontě přečíst půl knihy, než se dostal ke košíku. Dnes je v těch prostorách bar,“ vzpomínal.

Současnost areálu hodnotí jako doslova tragickou. „Podle mého názoru to jde na vrub městského vedení z devadesátých let. Radní se chovali hloupě, Corso pustili z dohledu a majitelé a provozovatelé zčásti neměli chuť a vlastně ani peníze to udržovat. Všichni k tomu měli velmi primitivní přístup. Další je psychologická záležitost. Jak odtud vyvanuly služby, lidi se odnaučili sem chodit. Například v přízemí panovala zoufalá snaha udržet rybárnu a pak masnu. Několik nájemců se snažilo to roky udržet při životě, ale nakonec kvůli nákladům odešli pryč. Dalo se to koncepčně zajímavě předělat. Bohužel, dopadlo to, jak to dopadlo,“ povzdechl si pamětník Roček.

Svědectví doby

Autorem návrhu sídliště a Corsa je Václav Krejčí z tehdejšího Krajského projektového ústavu v Ústí nad Labem. Veřejnosti je známý návrhem Severní Terasy a nikdy nerealizované Jižní Terasy. Výstavba komplexu a sídliště v Krásném Březně (ve slohu pozdního funkcionalismu) skončila v září roku 1982. Jedno z posledních sídlišť ve městě se vyznačovalo mimo jiné konceptem strojovny výtahu v přízemí, takže obyvatelé bez rozdílu věku museli vždy alespoň půl patra po schodech. Už v dobovém odborném tisku z roku 1985 se lze dočíst v článku předního českého odborníka v oblasti urbanismu Otakara Nového, že „… stereotyp je vedlejším produktem tohoto historického období, bez něhož jsme ale nikdy nemohli vybudovat materiální bázi socialismu.“

Jisté hodnoty stavby vidí i dnešní architekti a památkáři. Například Matěj Páral z Národního památkového ústavu si nemyslí, že by bylo potřeba komplex Corsa plošně demolovat. Své výhrady ale má. „Architektonicky je to asi průměr. Krejčí sice nebyl špatný, ale byla to nějaká mašinerie, které musel čelit. Nejsem pro plošné demolice a každý fragment doby má svůj smysl, za odpad to rozhodně nepovažuji. Nejhorší je chodit do patra bez výtahu, na to lidi nikdy neslyšeli. Myslím si, že by tomu hodně pomohlo celé patro vybourat a přístup do budov vytvořit v přízemí. Vzniklo by otevřené atrium, zmizelo by to pseudoparkoviště a pseudozásobování, nebo pomočené a pokálené kouty. Odstranil bych asfalt a místo toho sem dal nějaké kvalitní parkové úpravy. Patro se strašně prodraží a stejně nebude fungovat, neplní to svou úlohu ani v centru, natož tady,“ narážel na obdobně zanedbaný parter v dolní části Masarykovo ulice. Jak poznamenal, ne vše v Corsu je zcela zničené. „Například poliklinika je nově opravená, tam by bylo potřeba najít shodu s vlastníky na změně,“ upozornil.

Historik z ústeckého muzea Tomáš Okurka, který v minulosti připravil například velkou výstavu o životě lidí za normalizace, popsal, že v období pozdního komunismu bylo potřeba na sídlištích zajistit infrastrukturu. „Za tímto účelem vznikala podobná centra s multifunkčním charakterem, kde bylo možné nakupovat a zároveň trávit volný čas. Obchodní dům Prior v té době byl takový běžný standard. Je ale třeba hledět na to, jakou úroveň mělo nakupování v tehdejším Československu. Zaostávalo za Západem. V rámci státu ovšem Prior plnil důležitou úlohu v systému nakupování. Myslím, že by se to bourat nemělo, je to doklad etapy vývoje města. Pokud lze takové areály zachovat a vtisknout jim smysluplný charakter, byla by to škoda,“ myslí si.

Jeden z posledních plánů na rekonstrukce části Corsa, stejnojmenného bývalého kulturního domu, se na ústeckém magistrátu objevil před třemi lety. Nakonec z něj sešlo, alespoň na čas, zasáhla zde pandemie covid-19 a finanční nákladnost projektu. „V současnosti jsme se zatím o Corsu nebavili. Shodli jsme se jen na tom, že tu zničenou dlažbu bude potřeba vybourat,“ dodal radní pro rozvojové projekty a dotace Pavel Tošovský.