V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. close Logo Ústeckého kraje info Zdroj: se svolením Ústeckého kraje zoom_in Logo Ústeckého krajeVyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout.

Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

Když Radomírův táta odešel za prací na šachtu do Ostravy a dostal na severu Moravy i byt, celá rodina se za ním přestěhovala do Havířova. Maminka se živila ručními pracemi, pomáhala jeho babičce s přípravou věcí na svatby a v Havířově pak pracovala v pekárně.

Radomír chodil už jako malý kluk na ryby, k této zálibě ho přivedli strejdové. S partou také hráli bojové hry a vyváděli prý spoustu volovin. Lezli po skalách stejně jako se toulali v rozlehlých prostorách vypáleného kláštera v Dolních Kounicích.

K babičce a dědovi se pak vždy těšil na prázdniny. Jako školák navštěvoval základní uměleckou školu, kde se věnoval malování a práci s hlínou. Jeho obrázky, kdy dával přednost hlavně malbě zátiší, se objevily i na výstavách v Polsku či dalekém Japonsku.

Do devítiletky chodil už v Havířově a po jejím absolvování si vybral tříletý učební obor zámečník v ostravské Nové huti, kde později pracoval i jako svářeč. Byl zručným řemeslníkem a pracoval i ve stavební firmě či jako ostraha dukovanské jaderné elektrárny. Po vojně se na šachtu vrátil, ale firma měla už tehdy podle jeho slov své problémy.

Na Moravě je „fajne“

Na vojně Radomír sloužil prakticky doma, a to ve strážní jednotce ve Střelicích u Brna. Domů to měl jen tři zastávky vlakem. „Hlídali jsme obrovský sklad benzinu a nafty. Nevím, jestli to byla pravda, ale říkalo se, že všechna technika celé Varšavské smlouvy by na ten benzin a naftu mohla jezdit tři dny v kuse. Tolik tam toho bylo. Když byl nízký tlak, byly vidět a cítit výpary. Ale psal jsem tehdy domů, že vojna je krásná, ale moc krátká,“ říká Radomír a s tím, že by tam klidně strávil i víc než ty dva roky.

A to i přes řadu průšvihů. Třeba hodnost svobodníka získal na necelý půlrok. Šli totiž s kamarády pro májku se samopaly, trochu toho vypili a jednu zbraň tam nechali. „Naštěstí velitel to vyřešil po svém, potrestal nás, ale nemuseli jsme před prokurátora. Dokonce znal i naši rodinu, se strejdou pálili slivovici,“ směje se Radomír při vzpomínkách na uniformu.

Dnes by se na Moravu nevrátil. Má prý už kořeny v Čechách a líbí se mu tu. S jednou ze svých dvou sester Vojtěškou se občas navštěvují, ale s tou nejmladší, která se už narodila v Ostravě, se stejně jako s rodiči nevídá.

Dvě mrtvičky mu změnily život

Po příchodu do Čech pracoval na stavbách. Podílel se na rekonstrukci rodinného domu pro syna svého šéfa v Praze. Stavební práce prováděl i v areálu bývalého statku, který si jedna rodina přebudovávala na své sídlo. „Ty domy jsme rekonstruovali od sklepa až po střechu. Bylo to náročné, ale zajímavé. Pak jsem dostal mrtvičku, na mém zdravotním stavu se podepsala zřejmě i nákaza od klíštěte a už se to se mnou vezlo. Když přišla druhá mozková příhoda, ochrnul jsem a strávil tři roky v rakovnické léčebně dlouhodobě nemocných. To bylo neradostné období, náročná rehabilitace mi ale začala pomáhat.“ Protože v té době pracoval načerno, neměl ani nárok na invalidní důchod. Pak se ale na něj usmálo štěstí a přestěhoval se do Domova pro seniory v Mašťově.

Rybaření ho baví dodnes

Kromě fotbalu, kterému se jako mladý věnoval, ho dodnes neopustila rybářská vášeň. V Havířově si udělal i zkoušky, aby získal průkaz. Vždy dával přednost spíše sportovnímu rybolovu, který preferuje styl chyť a pusť. „Když jsme s tátou nebo já sám něco chytili, úlovek jsme vyfotili a pustili ho. Ale když už skočila na háček pořádná štika, to bylo jiné kafe. Tu jsme si připravili k jídlu. Rád jsem takhle trávil volný čas a jezdil i na rybářské závody, kde jsem byl úspěšný.“

Protože se narodil ve vinařském kraji, odmala musel pomáhat na vinohradu, což nebyla úplně lehká práce a příliš ho to nebavilo. Přitom víno dvakrát nemusí a děda ho vždy plísnil, co je za Moraváka, když mu víno nechutná a slivovice smrdí. Radomír si raději vždy dal půllitr piva.

V domově je rád

V mašťovském domově pro seniory je Radomír spokojený. „Je to tady pěkné, máme dobrou partu. Připravují nám tu zajímavý program, nechybí kulturní vyžití, výlety. Personál je vynikající. Když něco potřebuju, vždy mi vyhoví. Chodím tu taky každé ráno cvičit do tělocvičny na kola, dělám dřepy, cvičím ruce a znovu se učím chodit. I díky tomu jsem tělo rozhýbal, protože po těch mrtvičkách jsem jen ležel.“

Jediné, co Radomíra mrzí a co by na svém životě změnil, je to, že nakonec nešel pracovat na šachtu jako havíř. „Finančně bych se zabezpečil a můj život by se asi odvíjel jinak. Jenomže táta mi to zakázal. Asi i proto, že byl sám horník a třikrát ho to zavalilo. Brával si tam s sebou i potkana, který dokázal vycítit nebezpečí,“ končí vyprávění.

Domovy sociálních služeb Kadaň a Mašťov – domov v Mašťově
Domovy sociálních služeb Kadaň a Mašťov poskytují celkem šest pobytových sociálních služeb, v nově zrekonstruovaných objektech s moderním vybavením a personálem na vysoké profesní úrovni. Domov pro seniory v Mašťově nabízí 42 míst, Domov pro osoby se zdravotním postižením 8 lůžek. Zařízení nabízí velmi individuální a přátelský přístup ke klientům. Ti využívají často nabízené volnočasové aktivity, rádi mají různé kulturní nebo společenské akce, v domově mohou využívat připojení k internetu. Pobytové služby jsou poskytovány celoročně, dvacet čtyři hodin denně. Péči zajišťují zkušení zaměstnanci.