V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Logo Ústeckého krajeLogo Ústeckého krajeZdroj: se svolením Ústeckého krajeVyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

„Chodil jsem tam do německé pětiletky, po níž následovala měšťanka. Německy jsem uměl dobře a trochu se i divím, že si jazyk pamatuji dodnes. Přineslo mi to výhody na vojně i později v penzionu v Jetřichovicích na Děčínsku, kam jezdilo hodně Němců. Už jsem byl tehdy kvůli zdraví v důchodu, ale zeť mě ještě na čtyři roky v mých 60 letech zaměstnal v penzionu jako svého zástupce,“ vypráví Milan Štička.

Na dětství vzpomíná už jen matně. Jako mladík německé národnosti musel vstoupit do mládežnické organizace Hitlerjugend. Ke konci války se zamiloval do německé dívky, kterou ale čekal v roce 1946 odsun. „V Žatci tehdy žily dvě třetiny Němců a třetina Čechů. Nejhorší pro mě bylo, když ještě tatínek nebyl doma a já jsem se musel sám učit česky. Nadával jsem tehdy německy, že se musím učit další jazyk,“ ohlíží se.

Božena Fůsová: Je mě všude plno, ráda si povídám
Božena Fůsová: Je mě všude plno, ráda si s lidmi povídám

S kamarády měl prý několik part, ale za války se moc scházet ke kolektivním sportům nemohli. Chodili tak alespoň k řece na ryby, plavat, brodit se. „Po válce jsem chodil do skautského oddílu, Junáka i Sokola. A to mě zachránilo, protože češtinářka Sýkorová mi chtěla dát pětku z českého jazyka. Když jí kluci řekli, že chodím stejně jako ona do Sokola, dala mi čtyřku a prošel jsem. Jako vodní skauti jsme byli dobrá parta,“ vzpomíná s úsměvem.

Jako malý měl řadu povinností. Pásl husy, plajchoval čili bílil prádlo a zastával i řadu dalších prací. Protože maminka s babičkou byly katoličky, nechodil do kostela, ale do kláštera. Tam se mu jako malému chlapci líbily jeptišky, o kterých říkal, že jsou to andělé. Chodil i na náboženství a ke svatému přijímání.

Zamčený ve sklepě

Jako všestranný sportovec hrál volejbal, házenou, ale pak přišlo něco úplně nového. Po vyučení se přihlásil do paraoddílu, protože do města po válce dorazili kluci, kteří prodělali výcvik v Anglii. A takovou malou nepříjemnost, kdy rodiče museli podepsat souhlas s výcvikem, vyřešil po svém. Přihlášku si podepsal sám. „Prošel jsem tak anglickým parašutistickým výcvikem. Tam, kde je teď v Litvínově fotbalové hřiště, jsme vybudovali paradráhu kolem jam po bombardování, kde byly pohyblivé mostky, natažená lana. Dostali jsme i oblečení a boty, ale výcvik byl krutý. Vyvezli nás třeba nad město, kde se vedoucí ztratili. A my nějak museli přečkat noc a dostat se poklusem zpět domů,“ říká pan Milan.

Ilona Krčálová se o adopci dozvěděla až v plnoletosti
Vzali si ji z dětského domova na Vánoce. V nové rodině už zůstala

Jednou k nim domů přišel kamarád s tím, že v neděli skáčou v Libkovicích z letadla. Babička sice neuměla česky, ale těmto slovům porozuměla a po chvíli Milana poslala pro mléko do sklepa. „Jakmile jsem tam vkročil, zamkla mě tam a počkala na tatínka, až přijde domů. Ten mě, když zjistil můj podpis na přihlášce, „profackoval“ a nejel jsem nikam. Tím jsem doskákal a parašutistou se nestal. Stejně jsme s tím museli po roce 1948 skončit obdobně jako v Junáku či Sokolu. Ti, kteří nás tehdy v těchto oddílech vedli, byli v base,“ doplňuje smutné souvislosti.

„Ještě si vzpomínám, že jsme jako malí kluci, když jsme rodičům chodili pro pivo, ze džbánu upíjeli. Ale když mi náš kapitán v Sokolu řekl, že pivo se pít nemá, poslechl jsem. Od devíti let ho už nepiju, i když jsem často měl chuť,“ usmívá se.

Vyučil se elektrikářem

Tatínek, který byl strojvedoucí, chtěl Milana přihlásit na obor zámečník. Nakonec se ale šel učit do chemičky Stalinovy závody v Litvínově. S kamarádem pak ještě přešel do průmyslovky v Chomutově, kde přičichl k dalším sportům, jako bylo běhání či lyžování.

„Zručný jsem byl po tátovi, který doma pořád něco kutil. Později jsem zedničil, zahradničil, dělal plovoucí podlahy nebo vestavěné skříně. Pracoval jsem i v důchodu, hodně jsem melouchařil.“ Živil se také jako projektant a navrhoval domky. Pokukoval i po vysoké škole, kde chtěl navrhovat zemědělské stroje.

Němčina mu pomáhala

Na vojně sloužil Milan Štička jako rotný, a to i díky znalosti němčiny. Zatímco vojíni měli služné kolem 70 korun, on jako svobodník přes 160. Během služby si mohl dovolit koupit kromě jiného foťák, a ještě prý jako bankéř půjčoval vojákům peníze.

Maminka, která byla velmi šikovná dámská krejčová, pracovala doma. Milanovi tehdy šetřila peníze, aby se mohl vyučit. Ale protože se mohl vzdělávat bezplatně, tak ho po návratu z vojny doma čekala za odložené peníze motorka JAWA 250.

Všechno špatné v mém životě bylo k něčemu dobré, řekl Josef Turek.
Za války zažil nálety, šlo mu o život. Na vojně nosil výložky PTP

„Maminka si celý život přála vidět moře. Tehdy se létalo do Bulharska, kam se vydala celá rodina včetně 67leté maminky. Ta šla natěšená do vody, a když se vrátila na pláž, zničehonic zemřela. Tehdy jsme ještě nevěděli, že se můžeme před odjezdem nechat pojistit, a tak ty náklady byly velké. Ale viděla moře a odešla spokojená. Tatínek zemřel v 80 letech,“ říká smířeně pan Milan.

Svůj dospělý život spojil s Litvínovem

Po průmyslovce dostal umístěnku do Chemoprojektu Litvínov, kde dostal později už jako ženatý v dubnu 1959 i byt. „Samozřejmě kvůli bydlení jsem musel chodit po práci ještě na brigády. Přesto jsem si našel čas na trénování volejbalu jako trenér 2. třídy a později i rozhodčí 1. třídy. Bavilo mě to jako kolektivní hra bez fyzických soubojů,“ zmiňuje.

Manželka pana Milana zemřela před třemi roky v 76 letech a on zůstal jako soběstačný důchodce doma.

Do Domova sociálních služeb Litvínov přišel v srpnu 2022. „Dá se říct, že jsem tu v rámci možností spokojený. A moje plány do budoucna? Všem ukazuji tuhle cedulku nad psacím stolem, kde stojí: Už nic,“ směje se pan Milan.

Domovy sociálních služeb Litvínov
Litvínovský domov pro seniory nabízí 117 míst v jedno a dvoulůžkových pokojích. Individuálním přístupem tamní personál zajišťuje aktivní a důstojné prožití stáří. Klienti mohou využívat řady služeb a moderně vybaveného prostředí, pořádá se zde také mnoho akcí.