close Logo Ústeckého kraje. info Zdroj: Se souhlasem ÚK zoom_in Logo Ústeckého kraje. V seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás.  Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku.

Když Hitler obsadil celou republiku, rodina se znovu stěhovala včetně strýce a dědy s babičkou do středočeských Šanovic k příbuzným. Do školy chodil malý Karel do Sedlce. „Tatínek, který za první republiky pracoval jako havíř, tehdy marně hledal práci, vzali ho až v pražské Kolbence. A tak se rodina přesunula do hlavního města. Maminka byla v domácnosti, na jaře a na podzim pomáhala v jednom hospodářství. Jako mladík jsem sháněl uplatnění poté, co jsem se učil obchodním příručím. Líbila se mi tehdy pozice poštovního úředníka, ale žádost byla zamítnuta s tím, že nejsem přínosem pro Velkoněmeckou říši,“ vzpomíná pan Karel.

Jako mladík hrál fotbal za žáky Slavoje, a protože se mu jako pravému křídlu dařilo, poptávala se po něm i Sparta. Dodnes je prý kovaný Sparťan a denně hltá zprávy deníku Sport, který si vyzvedává na recepci domova.

Obchodník si ke konci války vzal život

Pan Karel si nakonec našel práci jako obchodní příručí u majitele krámku v Praze na Poříčí. „Byl jsem tam i v učení, až do Karlína jsem jezdil každý den ve čtyři hodiny ráno pro zboží. Můj tehdejší šéf sloužil také jako voják Wehrmachtu na Hradě a přijímal jen toho, kdo hovořil německy. A to já jako rodák ze Sudet uměl. Jednou jsem přišel se svým dvoukolákem brzy ráno do práce i se zbožím, to bylo asi půl roku před koncem války. A najednou jsem viděl majitele uvnitř obchodu oběšeného, což mě jako 14letého kluka strašně vyděsilo.“

Běžel proto nahoru do patra za jeho ženou a ta, když to viděla, omdlela. Mladý Karel po chvíli utekl a do obchodu už se po hrůzném zážitku nikdy nevrátil.

Někdy v té době, pár měsíců před německou kapitulací, byl jeho tatínek zatčen a skončil v koncentračním táboře. Až po válce se rodina dozvěděla, že byl členem odbojové skupiny, kterou jeden z jejích členů zradil. Všech 13 hrdinů Němci odvlekli do lágru.

Maminka tehdy pracovala v Bartoškově ulici jako domovnice, kdy poklízela pět nájemních bytů. „Byla to těžká doba, zůstala na nás s bratrem sama. Když se tatínek vrátil asi půl roku po skončení války domů, byli jsme v šoku. Vůbec jsme netušili, kde je a zda žije. Dříve to byl udělaný chasník, ale po návratu z buchenwaldského koncentráku jsem ho zprvu ani nepoznal, jak byl vyhublý. Dlouho si také svobody neužil a na následky věznění brzy zemřel,“ ohlíží se Karel Hulan.

Návrat do rodných Zabrušan

Po konci války se rodina ještě s tatínkem vrátila zpět do Zabrušan do svého domku, kde sedm let bydleli Němci. Ty poté čekal tzv. odsun. Pan Karel si po válce dodělal obchodní školu a začal pracovat v obchodu pana Vaníka. Tomu na jeho učni záleželo a věnoval mu náležitou pozornost.

„Zároveň jsem chodil do pokračovací školy a později pracoval jako obchodní příručí. Dlouhých 17 let jsem také v rodné obci starostoval, za což mě ocenil v roce 1989 i prezident republiky Gustáv Husák, to mi bylo 60 let. I s manželkou pro nás poslali auto a na Hradě jsem převzal ocenění, což pro mě tehdy byla velká čest. Dalšího uznání jsem se dočkal z rukou předsedy vlády v roce 1971.“

Později byl rovněž ředitelem hornického učiliště v Tuchlově. Dostal také nabídku starostovat v Bílině, kde měl vyřešit úsměvný problém. Ten spočíval v milostném vztahu dvou vedoucích činitelů města. Oba nakonec museli z funkcí odejít. Kariéru ukončil pan Karel na radnici v Teplicích, kde působil jako předseda okresní kontrolní a revizní komise.

Jeho bratr, který se rovněž přestěhoval do Zabrušan, kvůli silné rakovině zemřel již v 55 letech.

Manželka byla rodilá Francouzka

Po půl roce známosti vstoupil pan Karel do manželského svazku s dívkou, která se narodila ve Francii. Její tatínek si jako Čech totiž vzal Francouzku a hned po válce se přestěhovali právě do Bíliny, kde Karel Hulan starostoval. Jeho vyvolená pracovala na Okresním výboru SSM a díky znalosti cizích jazyků překládala cizím delegacím. Byla to prý velmi chytrá žena. Brzy se jim narodili dcera a syn, dnes má pan Karel osm vnoučat.

S manželkou v důchodu rádi zahradničili, v teplických Trnovanech měli krásný byt, a když už prý měli nějaké ty roky, rozhodli se před osmi lety pro domov důchodců v Dubí. Po třech měsících ale jeho paní zemřela na rakovinu.

„Byla to pro mě katastrofa, těžce jsem to nesl a musel jsem být hospitalizován v nemocnici. Zdejší pan ředitel, vynikající člověk, se o mě poté ale neuvěřitelně staral, pořád se ptal, jestli něco nepotřebuji. Moc si toho vážím. Všechny pozitivní změny, které se tady v domově dnes dějí, včetně modernizace budov, jsou jeho zásluha. Já jsem tu moc spokojený, je tu dobrý kolektiv a zajímavý kulturní program,“ říká 95letý senior.

Před třemi roky si pan Karel zlomil nohu a doléčuje ji dodnes, i když už prý „běhá“. Využívá možnosti denně cvičit v tělocvičně domova, pochvaluje si výbornou rehabilitaci a skvělé sestřičky.

Podkrušnohorské domovy sociálních služeb Dubí – Teplice
Domovy jsou v Dubí Na Výšině a v Ruské ulici a v Teplicích u Nových lázní. Domovy nabízejí laskavé a klidné prostředí, klienti bydlí v jedno až třílůžkových pokojích. Nabízejí také klidné prostředí v okolí, altánky pro relaxaci a mnoho možností pro vyžití klientů.