Starali se o jeho rozvoj, přispívali na špitály a kostely, nebo se hádali s jinými městy o hospodářské výsady.

Tou dobou už tu Češi a Němci žili vedle sebe jako sousedé a národnost nehrála roli. Středověký člověk o sobě neuvažoval národnostně.

Královská červeň

Na prvním místě se považoval univerzálně za křesťana, na místě druhém pak za poddaného svého panovníka. Ostatně u královského města Ústí to ani jinak být nemohlo. Jen na králi záleželo, jak hodně dobře nebo naopak špatně se budou mít.

Ústečtí nikdy neopomněli při každé příležitosti zdůrazňovat, že patří k privilegovaným. Vypovídá o tom jejich úřední agenda. Ta jednak od 14. století neustále narůstala, ale hlavně na ní už od roku 1328 nechyběl otisk městské pečeti.

Právě pečeť vypovídá o postavení města hodně. „Od počátku nese jako erbovní znamení vpravo otočeného dvouocasého lva ve zbroji, v jehož klenotu se snad původně nacházela loďka s veslem, později nahrazená orlím křídlem, snad po roce 1426," popisuje ji historička Lenka Bobková v Dějinách města Ústí.

Pečeť nebyla jen obdobou našeho úředního „štemplu". Mohla i zvýšit prestiž svého držitele. V případě Ústí dvouocasý český lev ohlašoval příslušnost města pod královskou svrchovanost.

Opis na pečeti, lemující erbovní znamení, zněl tou dobou jednoduše. Sigilum civitatis in Uzk, Pečeť města Ústí.

Důležitá je i barva pečetního vosku. Červená, nejcennější, patřila jen králi. Ústečané tuto výsadu získali s novou znakovou listinou až po husitských válkách roku 1476 od krále Vladislava II. Pomohli si k ní malým podvodem, když tvrdili, že ta původní shořela.