Největší odměnou jsou pro nás dětské úsměvy, tvrdí pěstouni z Ústeckého kraje

Vlastní rodiče své děti zanedbali či opustili, na přechodnou dobu se jich ujali pěstouni. Poslední dvě z řady takových miminek jen před pár dny předaly osvojitelům pěstounské rodiny z regionu. Další mrňata jim můžou obrátit domácnost vzhůru nohama za pár měsíců, nebo třeba už za několik dní. Že si nemají dělat plány na dlouho dopředu, na to si manželské páry zvykly. Méně už na nízké finanční příspěvky, které se nezměnily od roku 2013. A na byrokracii. Soudy a úřady někdy zbytečně protahují „předávanou“ dětí dlouhodobým pěstounům či k adopci. Běžně dlouhé lhůty ještě umocnila epidemie koronaviru.

Manželé Jurašíkovi s vlastní dcerou Kateřinou.Zdroj: se souhlasem rodiny JurašíkovýchJurašíkovi z Bíliny jsou krátkodobými pěstouny tři roky. „Vlastní děti se od nás už odpojují, ale pořád v sobě máme hodně lásky. Toto nás naplňuje,“ vysvětluje Petra Jurašíková, proč si jako bývalá úřednice nechala obrátit život o 180 stupňů. Zatím si s manželem do péče přímo z porodnice vzali na rok po sobě tři miminka. Jejich matka je buď opustila, nebo měla problém s drogovou závislostí. Ženě z Bíliny kromě jejího manžela Rostislava vydatně pomáhá i dcera Kateřina, studentka učitelství v mateřských školách.

Chánovi z Děčína jsou u pěstounství sedm let. Dřív podnikali, vlastní potomky už mají velké. „Hledali jsme něco, co by nás bavilo a mělo smysl. Rozhodlo, že můžeme pomoct dětem v těžké situaci,“ vysvětluje Renata Chánová. Zatím s mužem předali osm dětí, poslední v uplynulých dnech. „Jsme z toho ještě trochu smutní,“ přiznává pár, který se dosud staral o novorozeňata, ale i osmiletého klučinu z „děcáku“, v intervalech od 2 měsíců až po 2,5 roku.

S „žehličkou“ skenují v muzeích a galeriích v kraji památky i celé výstavy

Obě dvě rodiny se uvázaly k práci na 24 hodin denně. Opuštěné, zanedbávané, týrané či zneužívané děti mnohem více než ty chtěné mají specifické potřeby, péče o ně je náročná. „Nikdy nevíte, co si prožívaly během těhotenství,“ upozorňují Jurašíkovi. Ti přiznávají, že příspěvek od státu je nízký a každé přijaté děcko měsíčně dotují obvykle asi třemi tisíci ze svého. Musí kupovat většinou speciální, dražší kojenecké mléko, děti často mívají zažívací problémy, narušený příjem potravy i potíže s imunitou.

Další peníze obvykle spolknou léky na atopické ekzémy a jiné kožní problémy, ale i náklady na cesty a pomůcky na cvičení či rehabilitace. „Kojenecký ústav dostane na dítě od státu přes 70 tisíc, my pěstouni na přechodnou dobu 20 tisíc hrubého a příspěvek na dítě kolem 5 tisíc. Co děláme jinak? Také topíme, svítíme, vaříme, pereme a jezdíme po úřadech i soudech. Pečujeme o děti s láskou s plným nasazením, poskytujeme jim potřebnou individuální péči v rodině. Uvítala bych aspoň poukazy do lékárny nebo drogerie,“ říká bílinská pěstounka, která opakovaně investuje také do výbavičky.

Manželé Chánovi z Děčína.Zdroj: se souhlasem rodiny ChánovýchŽe mají malou odměnu, s tím souhlasí i Chánovi a připomínají, že hodně pěstounů právě kvůli tomu končí. Řada maličkých tak bohužel v tichosti končí v ústavech. „Asi nejsme moc vidět. Nestěžujeme si, nestávkujeme. Ale my na to nemáme čas, staráme se o ty děti,“ říká Petr Chán. I když náročnou přípravu absolvovali s manželkou oba a oba dva jsou také zařazeni do evidence pěstounů na přechodnou dobu, státní odměnu dostává vždy jen jeden z páru. Chánovým vadí i zdlouhavá byrokracie. „Děti i pěstouni potřebují, aby se to zrychlilo,“ je přesvědčen Petr Chán.

Podle Lucie Novákové z ústeckého Centra pro náhradní rodinnou péči trvá právní uvolnění dětí, aby mohly jít k osvojitelům, často až rok, i když jsou fakticky opuštěné už v porodnicích. Lhůty ještě víc prodlužuje více než rok trvající epidemie. Potvrzují to i Chánovi. „Zatím poslední děťátko jsme dostali i přesto, že si ho měli převzít adoptivní rodiče hned z porodnice. Ale v ten moment byli v karanténě. Z pár dní byl nakonec měsíc, protože to muselo projít ještě soudem a přes úřady. Nakonec jsme si dítě předávali v zimě, před soudem,“ popisují čerstvý zážitek manželé z Děčína.

Perník vařil, teď ho peče. Petr fetoval přes 20 let, nyní už je čistý

Covid ovlivnil také předávání mrňouse u Jurašíkových. „Proces neproběhl, jak měl. Náhradní maminka u nás ještě stihla první část adaptace, já jsem už ale k ní na tu druhou nemohla. Chlapečka i nás to poznamenalo, doufám, že to čas vyřeší. U nejmenších dětí je přitom důležitý každý měsíc, každý den,“ připomíná žena z Bíliny. Teď, když „mají odevzdáno“, pěstounky vítají trochu času na „restart“. Kdyby byly ještě víc unavené, můžou se rozhodnout požádat na krajském úřadě o prodloužení regeneračního volna, ale i třeba o přerušení evidence krátkodobých pěstounů. Pokud by chtěly činnost ukončit, pak by mohly zažádat o vyřazení.

O tom ale ani jedna rodina neuvažuje. Nabíjí je, když slyší o pokrocích, jaké miminka dělají u svých osvojitelů. „Pomáhají nám fotky s veselými dětmi, které nám posílají,“ potvrzuje Petra Jurašíková. „Bez toho to nejde,“ souhlasí Chánovi. „Víte, že jste udělali něco, co mělo smysl,“ vysvětlují manželé z Děčína.

Jak dodává Lucie Nováková, pěstouni na přechodnou dobu spolupracující s Centrem pro náhradní rodinnou péči i většina ostatních pěstounství vesměs neberou jako práci, ale jako poslání. „Z těch dětí jednou budou dospělí. Úsilí pěstounů se vrátí celé společnosti. Zaslouží si od státu podobnou péči a podporu, jakou oni dávají dětem,“ je přesvědčena Nováková.