Archeologové neprokázali velké násilné střety v nejstarších dobách osídlení na Ústecku. Ani když přicházeli Keltové, nebo později Germáni, případně Slované. Válečnictví ovšem bývalo všudypřítomné a tvořilo, konkrétně zrovna v keltské kultuře, významnou roli. Jinak to ani zřejmě nemohlo být, protože od konce první poloviny 1. tisíciletí před Kristem začala velká expanze tohoto etnika do střední Evropy a význam válečnictví tím logicky vzrůstal.

V této době to ale podle historiků ještě nejsou ti Keltové, jak si je představujeme dnes. Jejich kultura nebyla totiž stylově jednotná, jako třeba v dobách Césarových, nebo kolem roku 390 před Kristem, kdy Brennus, vůdce sennonských Galů zničil římské legie na řece Allii, spálil Řím a oblehl Kapitol. „K jejímu dotváření dochází až na nově obsazeném území pod vlivem domácí halštatské tradice," upřesňuje ústecká archeoložka Marta Cvrková v Dějinách města Ústí.

Změny ve vývoji společnosti a její rozvrstvení ve smyslu sociálním i majetkovém ovšem nastaly už před keltskou expanzí. Původní rodová společnost se rozpadla. Vymizelo společné vlastnictví majetku a politickou moc ve společnosti na sebe stále více strhávali náčelníci a jejich válečné družiny. Keltové, kteří od 2. poloviny 4. století před naším letopočtem pronikali na Ústecko, měli přesně takovou organizaci.

Jak vypadalo keltské válečnictví? Římané i Řekové měli Kelty, či Galy, za bojovný národ a jejich způsob boje označovali za divoký. V boji se postavili čelem k nepřátelskému vojsku, načež začali strašlivě křičet a tlouct zbraněmi do štítů. Pak se za šíleného řevu prudce rozeběhli proti sešikovanému nepříteli. Nepřátelští vojáci pak leckdy ztratili odvahu a utekli. Prchající armáda pak snadno útoku podlehla. Pokud se nepřátelské vojsko nezaleklo, Keltové zastavili útok a vrátili se do původního postavení. Tak pokračovali, dokud nepřítel nezaútočil, nebo neztratil nervy a neustoupil.

Keltové ale paradoxně neusilovali o dobývání cizích zemí. Většinou se omezovali jen na loupeživé nájezdy. S výjimkou období, kdy hledali nové domovy. Buď kvůli přelidnění těch původních, nebo kvůli hladu z nedostatku jídla. Z těchto důvodů zřejmě přišli na Ústecko.

Zanechali tu po sobě ploché kostrové hroby. Muži, jako bojovníci, si sebou na „onen svět" odnášeli zbraně. Archeologové je objevili na Střekově i podél Bíliny. Teprve později, po zdomácnění, se zcela odklonili od válečnictví a věnovali se zemědělství. Smísili se s lidmi ze sousedního Saska a vytvořili kulturu Podmokelské skupiny.