Hned několik fabrik ikonických pro bývalý režim se nacházelo na Ústecku, například Tonaso, Setuza, Prefa či ZPA. Většina z nich už neexistuje. Zůstaly po nich v lepším případě následnické firmy, v horším ekologické zátěže či dluhy.

Hukot převodů a klapání koleček na nosnících lanovky z Tonasa charakterizovaly dětství nejednoho Ústečana. Ponejvíce těch, kteří ho prožili na sídlišti v Neštěmicích. Zavěšené vozíky převážely odpad z výroby sody na obří skládku v Radešíně. „Nikdy na to nezapomenu. Skládka vypadala jako měsíční krajina,“ vzpomínal Jindřich Pečínka.

Jednou se s kamarády vypravil podél zhruba šestikilometrové trasy dráhy až ke skládce. „Sem tam z vozíků něco vypadlo, tak jsme radši šli trochu bokem. Zdálky jsme si ani neuvědomili, jak je skládka obrovská. Kolorit doplňovaly odhozené pneumatiky,“ líčil.

Samotná lanovka by se přitom dala označit z technologický zázrak. Vyrobila ji Transporta Chrudim, měla kapacitu sta tun za hodinu. Fungovala v letech 1969 až 1990, kdy kvůli ekologické katastrofě musela fabrika ukončit výrobu. Trasa s třiatřiceti lanovými přechody křižovala železnici do Děčína, silnice a také vedení vysokého napětí. U sídliště Skalka se dodnes zachovaly dva obří lanové přechody.

Skládka zamořila spodní vodu chloridy a sírany a studniční voda v okolních obcích se nedá pít. Skládku sanovala do roku 1994 firma Skanska. Ta terén urovnala, zatěsnila fólií a metrovou vrstvou jílu. Na ni pak navezla půdu a vysázela stromy.

Smutné prvenství provází obří areál společnosti Prefa v Trmicích. Po revoluci ji noví vlastníci přivedli ke krachu. Dnes z ní nic nenajdete. Z povrchu zemského doslova zmizela po demolici začátkem roku 1992. Techničtí vedoucí odstřelu Jaroslav Fila a Petr Mikula tehdy provedli celkem šest odstřelů výrobních hal, betonárky a sil na cement a kamenivo. „Prefa Trmice byla jedním z prvních podniků v zemi, které neustály privatizační taškařice. Po ní následovaly další vytunelované podniky Prefa Vaňov, problémy měla Setuza, ústecká chemička a další,“ vzpomínal Petr Mikula.

Dominantu Střekova dodnes tvoří Setuza se sedmi páry sil na sypké materiály. Samotný podnik ale už fyzicky neexistuje. Severočeské tukové závody vznikly v roce 1951 ze znárodněných závodů Georg Schicht, založených roku 1848. „Měli jsme podnikovou školu i jesle, jídelny, kuchyně, kino a divadlo, hospodu a sál, rekreaci ROH, podnikovou prodejnu za zaměstnanecké ceny. Vyráběli jsme jedlý olej, mýdlo, prací prostředky, margaríny a další. Pracovala jsem v počítačovém středisku. Začali jsme s děrnými štítky, pak jsme přešli na diskety,“ líčila Věra Kousková.

V insolvenci podnik skončil roku 2010. K úpadku ho přivedl kontroverzní podnikatel Tomáš Pitr. Ochranné známky za devět milionů eur koupil nadnárodní koncern Glencore, který od roku 2011 postupně přebral část provozů Setuzy v Ústí.

PRADLENA NA PLACE

Nebyl to ovšem jen průmysl. Třeba Interhotel Máj patřil v minulosti k těm hojně navštěvovaným se stálou klientelou, totéž platilo o Bohemii. Ta existuje dodnes a to, co v ní zůstalo původní, patří k tomu historicky a architektonicky ceněnému.

Kdysi luxusní Interhotel Máj na Severní Terase je však příkladem privatizačního krachu. Jeho každoroční obrat činil kolem dvaceti milionů korun, pracovalo v něm na šedesát zaměstnanců. Dnes je na spadnutí. Na buben ho přivedl nový majitel Jaromír Houžvička. Od června 1999 hotel nefunguje.

Milena Černá dala výpověď v únoru 1998. Nového vlastníka měla plné zuby. „Na placu místo číšníka obsluhovala pradlena, už jen to svědčí, že hotel neměl žádnou perspektivu,“ uvedla.

Z Máje zbyla po letech ruina, kde hledá útočiště jen několik bezdomovců. Zbytek vyrabovali zloději kovů.